Peklo Slovenského ráje

Byl červen a Slovensko zasáhla nebývalá vedra. Naše sedmičlenná parta stanovala již pár dnů v kempu na Podlesku v severní části Slovenského ráje. Už po několikáté jsme probírali u večerního ohně program na další den. Zatímco část navrhovala odpočinek, část v čele se mnou prosazovala náročnou tůru k vodopádům Sokolí doliny. Nakonec se šlo spát s tím, že ráno rozhodne. V sedm nás probudil zpěv ptáků a slunce začínalo ve stanech notně přitápět. Zřejmě se všichni vyspali do růžova, a tak jsme v osm vyrazili společně na celodenní tůru za nejvyšším vodopádem Slovenského ráje. Značka nás z kempu dovedla k hrdlu peřejnaté říčky Hornád, kterou jsme jen přešli po můstku a na druhé straně se začali škrábat do nechutného krpálu úbočím Zelené hory. Byl jsem proklínán a poháněn k zodpovědnosti. „Já ty kopce neprojektoval!“ chabě jsem se bránil Čiprovu spílání. Nakonec každý zatnul zuby a šlapal kopcem bez hlesu. Jen funění, bzukot much a zpěv ptáků zněl tropickým dusnem. Ze Zelené hory nás křivolaká cestička dovedla na skalní srázy Ihríku. Chvíli jsme odpočívali a obdivovali nádherný výhled do hlubokého údolí Hornádu, ze kterého se ozýval křik permoníků. Tak jsme totiž začali říkat dětem na školních výletech. K mimořádně pohyblivým, pestrobarevně oblečeným a neustále slyšitelným špuntům se to přízvisko vyloženě hodilo. Po odpočinku začal náročný sestup k Letanovskému mlynu – chatové osadě v rozšířené části kaňonu. Bez úrazu jsme sešplhali až k šumící řece, po jejímž břehu nás pak značka vedla chodníkem horské služby. Zdolávali jsme strmé skalnaté břehy po umně vytvořené cestě. Vpravo skála, vlevo kaňon a pod stupačkami vsazenými do skály klokotala voda v divokých peřejích. Touto romantickou cestou jsme došli až k ústí Bieleho potoka, proti jehož proudu jsme hned pokračovali. Po deseti minutách jsme se zastavili na sluncem vyhřátých kamenech u břehu říčky a naobědvali se ze svých skromných zásob. Po příjemné hodince jsme se zvedli a dál pokračovali proti dravému proudu potoka. Minuli jsme ústí Kyselu, jehož peřeje nespatřilo oko turisty již dvě desítky let. Po požáru v polovině sedmdesátých let byla tiesňava s nádhernými vodopády veřejnosti uzavřena. Po půlhodince jsme Bieli potok opustili a vešli do zšeřelého světa Sokolí doliny. Ani jsme nepostřehli náhle zatažené nebe. Až hřmění s prvními kapkami deště nás upozornilo na blížící se bouřku. Když se spustil prudký liják, byli jsme už naštěstí všichni naskládáni pod malým převisem kousek nad potokem a pozorovali to řádění přírodních živlů z relativního bezpečí. Relativního z toho důvodu, že po dvaceti minutách se jindy malý potok stal potokem velkým, po další půlhodince se z velkého potoka stala malá říčka a pod převisem přestávalo být bezpečno. Doslova nám začínalo téct do bot. Naštěstí déšť ustal a my mohli po hodince čekání zprvu báječný a posléze nepohodlný převisek opustit. Cesta původně vedoucí po břehu potoka se stala součástí koryta dravé říčky, a tak nám nezbylo, než skákat po kamenech a kmenech padlých stromů až ke Skalnému vodopádu. Vyšplhali jsme podél něj po bytelném žebříku a pak se po přeskákání divoké vody škrábali prudkou strání. Na konci lesního stoupáku se nám naskytla nádherná podívaná. Obrovský Závojový vodopád spadající ze sedmdesátimetrové výše bouřil nevídaným množstvím vody a ohromoval svou mohutností. Přechod největšího vodopádu Slovenského ráje za tohoto stavu vody byl opravdovým hazardem. Ale žebříky, stupačky a můstky smáčené přívaly vody se nám podařilo, i když pomalu a s největší opatrností zdolat. Byl to nepopsatelný zážitek procházet tím vodním peklem za hřmotu padající kalné vody. Nahoře bylo opět nutno skákat po kmenech vyvrácených stromů. Ne každá kláda však byla pevným opěrným bodem v proudu vody. To jsem poznal na vlastní kůži, když jsem skočil na kmen, ze kterého se vyklubala plovoucí nástraha. Se mnou už ovšem neplavala, ale poctivě klesla až k půl metru vzdálenému dnu. Vyždímal jsem ponožky a s ostatními pokračoval dál až na Malou Pol’anu. Z ní nás silnička dovedla na vrch tiesňavy Suchá Belá, kde jsme pod turistickým přístřeškem posvačili a pokecali s osamělým trampem z Brna. Když jsme poté zmoženi sestupovali na Podlesok, naskytl se nám pohled na Vysoké Tatry, nad jejichž sněhem pocukrovanými štíty zářila modrá obloha.

U obligátního večerního ohně jsme dali za pravdu starší slovenské turistce, která se pod jedním z mnoha žebříků, v jedné z mnoha nádherných tiesňav, zdeptaně ptala snad pána boha : „Prečo raj, keď je to peklo?“ Shodli jsme se, že stálo za to, vidět a zažít to peklo v ráji. Načež jsme jednotně odhlasovali na další den odpočinek.

- KONEC -