Termín:          24. - 26.srpence 2001

Počasí:           Jasno až polojasno, Den: 30st.

                                                     Noc: 15st.

Účastníci:          Mišák, Pavouk, Bobina, Balů, Ještěrka, Kuku, Šamanka, Červenka, Huron, Klíště, Jirka, Míša, Maruška, Máca, Anglán, Tom a čokl Max.

Délka + převýšení:    Asi 30 km + ( 400 m)

Loni nám vandr na všemilský bluegrassový fesťák nevyšel, a tak jsme se letos domluvili natolik dokonale, že nás v pátek do vísky v severních Čechách jelo dohromady včetně pejska Maxe sedmnáct. Pod vedením Mišákovým jsme prošlapali ten kout čarokrásné přírody Česko-saského Švýcarska a poslechli si i slibovaný bluegrass. Nakonec jsme se šťastně vrátili domů. A jak tenhle letní veekend vlastně probíhal?

I.

Na místním nádraží v MB se scházíme už před druhou hodinou. Domlouváme se na koupi společného lístku. Je nás tolik, že nakonec kupujeme hromadné lístky dva - i pro ty co čekají na hlaváku. Se zpožděním přijíždíme na hlavní nádraží, kde rychle přesedáme do vlaku do Bakova, kde se vítáme s Huronem, Petrou (Klíštětem), Anglánem, Tomem i čoklíkem Maxem. Přes Bakov, a Jedlovou se dokodrcáváme v půl šesté do České Kamenice. Plna úlevy vyskakuje naše šestnáctičlenná grupa z vlaku do slunečního žáru. Dokupujeme poslední zásoby v krámku na náměstí a vyrážíme hore kopcom do nedaleké vesnice Kunratice. Jirka s Míšou restauraci sice přejdou, ale Balů nás z okna naviguje do útulného lokálu, kde neodoláváme a ochutnáváme točeného Březňáka. No, nic moc, ale žízeň se tím zahnat dá. Po pár pivech se sbíráme a šlapeme dál. Opouštíme domy a ze silnice vstupujeme na polní cestu. Ta nás vede okrajem lesa a nakonec lesem do letoviska Jetřichovice. Chvíli před devátou se osvěžujeme v restauraci Praha, někdo pivem, někdo limčou, někdo kávou.... Nakonec přece jen venku dochází i na kytaru. V deset se ale nekompromisně zvedáme a vyrážíme na první bivak. Na kraji vsi ještě nabíráme vodu ze studánky a pak jen za svitu baterek a zvuku sténajících plic stoupáme do kopců nad Jetřiškami. Po půlhodince pochodu nás Mišák neomylně přivádí do kempu Korál. S úlevou schazujem bágly. Za chvíli praská ohníček, voní pozdní večeře. Mišák si neobvykle a originálně opéká kuřecí stehno - na hrábích. Před půlnocí zazní kytara a zpěv nesourodého šestnáctičlenného sboru. Sedmnáctý člen ansámblu, pejsek Max, se také občas přidá (někteří z nás si s ním nezadají). Prostě pohoda letního táboráku pod převislou skálou. Po jedné hodině uléháme ke spánku. Jen já se ještě škádlím s mravencem ve spacáku. Jsem už ale tak unavený, že ani neslyším, jak se chechtá, když pupenec na mé pr.... kyselinou leptá. Trošku víc to bolí, ale jak sám okamžitě zjišťuji, spát se s tím dá. Hvězdy nad hlavou jsou na dosah ruky, netopýři neslyšně loví otravný hmyz a my můžeme nerušeně spát.

II.

Ráno mě budí slunko a tiše hovořící Mišák s Huronem. Stejně tak jako oni po chvíli vylézám ze spacáku. Jdeme se projít po tichém probouzejícím se okolí. A tak zatímco zbytek tábořiště chroptí spánkem spravedlivých, my už funíme ve svahu nad kempem a začínáme být okouzleni pokročilým ránem. Daří se mi zdolat asi čtyřmetrovou skálu a z jejího temene porostlého pokroucenými borovicemi vzhlížím ohromen do údolí, kde se mezi stromy povaluje hustá mlha, z níž vyčnívají vzrostlé smrky. To vše orámované skalnatými kopci a ozářené vycházejícím slunečním kotoučem. Neodolám a fotím, ale vím, že skutečnost nikdy na film nezachytím, jen její malý zlomek. "Aspoň něco", říkám si a slézám ke Kukačkovi a Anglánovi, kteří také neodolali kouzelnému jitru a šli se kochat spolu s Maxem nad stále se převalující kemp Korál. Vracíme se zpátky s trochou dřeva, aby po nás aspoň něco zůstalo. Kemp se pomalu probouzí. Rozespalé hlasy dospěláků se mísí s živým štěbetáním capartů. Lihové vařiče jedou na plný výkon, klokotá voda v ešusu, zavoní kafe, polévka, Kukačkova připálená konzerva. Zní smích a vtípky zpříjemňují už tak krásné ráno. Ještě společné foto ze stativu, zápis do kempovky a naše noční útočiště si od nás neslyšně oddechuje. Kroky se vzdalují, zůstává jen uklizený kemp a vůně ohně, která tady snad nikdy nevyvane.

            Sestoupili jsme až k zánovní ceduli "Národní park Českosaské Švýcarsko", u které nás Mišák, tak trochu z recese, hromadně fotí. Ještě než dojdeme do vsi, daří se Anglánovi najít přímo u cesty nenačatou sklenici čokoládového krému. Děti jsou nadšené, a ani mě tento nález není lhostejný, jelikož mám čokoládu rád (k smrti rád, po té se můžu utlouct). U pramene v Jetřichovicích provádíme ranní hyenu, já dokonce omočím i své zavadlé nožky, ale ne nadlouho - voda je opravdu pramenitě ledová. Chvíli šlapeme po silnici, ze které odbočujeme a už po cestě docházíme k hospůdce Starý mlýn. Mají otevřeno, tak neodoláváme a zapadáme na pivko, kafe, limču - každý podle chuti. Kecáme s výčepním, prohlížíme místní cancák a eroticky laděnou nabídku nové fabie (airbagy nás opravdu zaujaly). Osvěženi na těle i na duchu opouštíme to útulné místo a necháváme se vést cestou mezi strmými skalnatými svahy podél křišťálově čistého potoka. Kousek před Dolským mlýnem zastavujeme, shazujeme bagáž a pár z nás stoupá pod vedením Mišáka k bivaku zvanému Orlák (Orlí hnízdo). Někdo tam má rozložené spacáky, a tak po chvíli rozmýšlení toto místo pro další pobyt zavrhujeme. Společně s ostatními docházíme na louku u Dolského mlýna, chvíli postojíme u hrobu trampa a pak se vydáváme podél divoké kamenice asi 500 metrů k malému převisu kde je hromadně odhlasován oběd, koupání a odpočinek. Opět se rozhoří liháče a zavoní konzervované pochoutky. Šumící řeka pod nohama láká ke koupeli. Jak posléze v plavkách zjišťujeme, voda je horsky chladná, ale v slunečném poledni příjemně osvěžuje naše upocená těla. Balů s Mišákem, Šamankou a Huronem se jdou projít po okolí - zkouknout nedaleké kempy, kam bychom mohli jít večer spát. My ostatní se rácháme ve vodě, povalujem na břehu, prostě krásně letně lenošíme. Míjí nás dost turistů, kteří brodí v obou směrech říčku. Postupem času se i my rozhodujeme, že do Všemil půjdem podél řeky. Přenesl jsem si na druhou stranu toku věci, ladím kytaru a poté i něco hraju. Druhý břeh se ke mně občas i přidá zpěvem. Čtyři výletníci se stále nevracejí a my znervózňujeme. Fesťák už začal a my trčíme na břehu již okoukané řeky. Konečně se zjevují naši ztracenci. Ani je nenecháváme odpočinout a vyrážíme proti proudu. Hned po 150 metrech musíme poprvé brodit. Huron musí Klíště přenášet - má popálenou nohu od výfuku (tu úplně první přenášku s ní absolvoval Máca za asistence Máří). Ani se neobouváme a po břehu jdem bosky. Další úsek je zřejmě zkouškou drsných charakterů - musí se jít zúženým korytem Kamenice mezi strmými skalami. Voda mnohdy dosahuje až po pr... a to není žádná legrace, ačkoli někteří z nás z toho bžundu mají. "Ááááá, teď jsem si vomočil křapky!!!" Křičím a určitě nejsem jediný se smíšenými pocity. Závrať z dobrodružné cesty se střídá ze závratí z hluboké studené vody. Z jediného mraku na obloze začíná pršet, což skvěle dokresluje drsnost celé situace. Povzbuzujeme se navzájem a úspěšně zdoláváme asi třicetimetrový úsek. Ještě dvakrát zdoláváme cestu vodou. Poslední úsek napříč řekou brodíme už opět pod slunečními paprsky. Balů volá  Bobinu, propíchl si totiž chodidlo (naštěstí ne skrz), a tak žádá o odbornou lékařskou pomoc. Té se mu také dostává. "No máš to mokrý, flastr na tom držet nebude a rum ani jinou desinfekci sebou nemáme, tak to nech jak to je. To bude nejlepší!" Ohodnocuje světácky zranění naše expediční zdravotnice. Kontroluje i další zraněnou - Šamanku. Ta má pro změnu z bot puchýře jak pětikačky. Ťapká dál v  o číslo menších pantoflích zapůjčených od Bobiny. Cesta nás dovádí do kempu v Srbské Kamenici. Procházíme jím a zdá se nám, že jsme našli přechodné bydliště Růžičkových - stan a auto. Jak později vychází najevo, nemýlíme se. Po silnici se v odpoledním vedru doploužíme konečně k cíli - do Všemil. Zakupujeme vstupenky po 60 kč a hned za vstupem se rozhlížíme po Růžičkových. Samozřejmě, že vidí dřív oni nás. Hanka poskakuje a mává, a tak se nedá vůbec přehlédnout. Hledištní louka je ale tak narvaná, že na plácek k nim si přisednout nemůžem. Dohadujeme se tedy na prázdném místě u hajzlíků, co dál. Nakonec padá rozhodnutí rozdrobit se do malých skupinek. Já s Kukačkou a Bobinou se vracíme vychcaně k Růžům, kam se v pohodě vejdeme. Po hoďce si k nám přisedá i Maruš s Mácou. Panuje pohoda. Kecáme, popíjíme pivko vykoupené dlouhým stáním u stánků, posloucháme muziku a také se pěkně připalujeme pod žahavými paprsky slunce. Až večerní šero nás vykupuje. To však nastupují komáři a jiný bodavý hmyz. Neopovrhujem nabízeným repelentem, a mažem se o sto šest. Funguje to!!!! Večer se sklání k noci. Loučíme se s Růžičkovými - jdou spát do onoho kempu, kterým jsme odpoledne procházeli. My také vyrážíme do hajan. Máme však před sebou ještě dlouhou a krkolomnou cestu. Pod vedením Mišáka stoupáme kopcom na Všemilskou planinu, ale odbočujem příliš brzy. Nedá se nic dělat. Brouzdáme metrovým bodláčím a pláně tak poznáváme doslova na vlastní kůži (dost bolestivé, hlavně v rozkroku). Konečně narážíme na polní cestu. Pochodujeme pod bezmračnou noční oblohou. Na cestu nám svítí srpek měsíce. V matném svitu se můžeme orientovat podle Růžovského vrchu, jehož kužel jako jediný vyčnívá nad travnaté Všemilské pláně. Na kraji lesa dáváme rauchen pauzu. Kuřáci vydýchávají nikotinem, ostatní alespoň lokají kouř, který oni vydechují. Po čtvrthodince vcházíme do lesa a po krátkém zaváhání sestupujeme do údolí k Doláku. Prďák je to opravdu slušnej. Dole si roztřesenýma rukama omýváme zpocené ksichty u studánky, nabíráme vodu do flašek a přesunujeme se jen kousek na louku k hrobu trampa. Tam dává Mišák skupince na vybranou. Buď se vyspíme pod širákem v údolí u vody Kamenice, nebo vyšplháme kopec ke kempům Aspiku. Nikdo se k variantě "A" nehlásí, tak se hned začínáme škrabat zvedajícím se svahem. U Malého Aspiku začínají někteří remcat, že se mělo spát dole, což právem nas.... Mišáka. Necháváme tedy asi deset lidí, včetně dětí pod tímto převisem a šplháme dál mezi skalama na temeno kopce. Balů s Ještěrkou a Máca s Máří se hned rozkládají mezi stromy. Já s Bobinou přemlouváme Mišáka a Kukačku aby šli spát s námi na Velký Aspik. Daří se. Ne příliš pracně sestupujem skalní průrvou do tohodle špičkového kempu, kam se klidně srovná až deset lidí. Tu noc ho okupujem jen my čtyři. Rozděláváme oheň, sušíme, vaříme a pohodově kecáme. Až v jednu ráno nás zmáhá únava a se zachumláváme do spacáků. V naprosté tmě v sevření dvou skalních převisů po chvíli usínáme.

III.

Ráno poznáváme na vlastním těle proč se to tu jmenuje Aspik. Je kosa, až jde pára od úst a mimo spacák by se člověk opravdu klepal jako aspik. Vstáváme k radosti Bobiny až před devátou. Bobina se dokonce vyhrabává jako první - ovšem jenom proto, že musí. Pak už ale vylejzáme všichni. Balíme, vaříme snídani, kafe atd. atp. Vyšplháváme nahoru a zdravíme se s balící se čtyřkou na vršku kopce. Za půlhoďku se připlouží osadníci Malého Aspiku a po opravě Maruščiny botky vyrážíme společně po modré značce směr Česká Kamenice. Šlapem lesem, chvíli po cestě, chvíli po silničce. Sbíháme prudké klesání a jdeme podél šumící Kamenice. U brodu na okraji Srbské Kamenice neodoláváme a oplachujem dnes ještě nemyté tváře. Já a pár jedinců to s mytím vyloženě přeháníme - leháme si do mělkého a velice studeného řečiště jen ve spodkách, či plavkách. Ó to je bájo... Muž v projíždějícím autě nás láká do nedaleké restaurace, ale nenecháváme se zviklat pokračujem po značce dál do cíle dnešní cesty. Jdeme lukama, lesem i  skalama mnoho kilometrů. Jen jednou kolem jedné odpočíváme ve stínu háje. Ale jen krátce. Po cigáretce a pár doušcích vody šmajdáme a ploužíme stále vpřed. Opouštíme milosrdný stín lesa a pod mučící sluneční září šlapem už silnicí finální kus cesty. Kamenicí skoro probíháme. Hospoda U nádraží je naše!!! Pivo za pivem mizí v rozpálených hrdlech. Ani chutné pokrmy v příjemných cenových relacích nejsou opominuty. Vybírám peníze na společnou zpáteční jízdenku, kvůli čemuž musím i dřív opustit útulné a stinné prostředí restauračky. Ovšem venku se během našeho občerstvování vše zcela změnilo. Oblohu pokryla černá mračna, hřmí. Když vycházím od pokladny s již zakoupenými lupeny, začíná pršet. Všichni už jsou na perónu, ale mě to nedává a ještě běžím do knajpy pro pitivo na cestu. Zasahuje mě proud ledové vody, což se zatnutými zuby překonávám. Pod střechou nádraží pak se zaujetím sledujeme opravdovou průtrž mračen. Vodomil Maruška neodolává a jde se sprchovat pod ruplou okapovou rouru - všichni se zaujetím a pobavením sledujeme představení Miss Mokrá podprda. I k fotografování dochází. Playboy právě přichází o extra snímky. Ve stále slábnoucím dešti nastupujeme do vlaku. Vagón nám sotva stačí. Zní kytary, ochraptělé hlasy, smích. Někdo klimbá. Všem se ale hlavou honí vzpomínky. Čerstvé vzpomínky na právě prožitý vandr, které jistě hned tak nevymizí.

 Dík, Mišáku!!!  A za rok, či dřív AHOJ!!!!!