wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

Zimní táboření na Hvězdě

Termín: 1. – 3.12.2000

Počasí: Mlhavo, mrholení, teplota den: 3 – 5 st.

                                                    noc: 0 – minus 5st

Účast: Bobina, Pavouk,Mišák(částečně), Huron,George,

Martinek,Chutkyn,Čipr.

Délka trasy: 3O km

 

Ani jsme se nenadáli a zima byla tu. Neváhali jsme a vyrazili na akci signalizující začátek zimy – na zimní táboření ve východních Čechách. Vlakem přes Nymburk jsme tam dopoledne dorazili v celkovém počtu pěti účastníků. Já, Bobina, Mišák, Huron a Petr jsme se celí vyklepaní po čtyřhodinové cestě vlakem rozhodli zajít na pivko do Rybárny. Spláchli jsme tam prach gambáčem a pak se vydali pod šedivou oblohou na Ostaš. Nad Klučankou jsme odbočili s červené značky a za mohutného funění stoupali proti svahu lesem až k patě skal Dolního labyrintu. Pod skalním převisem jsme rozdělali oheň a poobědvali. Dobrý gáblík jsme pak spláchli kávičkou s rumíčkem, kterou uvařili Huron s Petrem. Po tomto popoledním intermezzu jsme se vydali zadem ke Kočičáku. Po krátkém vydýchání jsme pak pokračovali již po značce skalním labyrintem až k rozcestí nad jeskyní českých bratří. Pokochali jsme se výhledem do mlhy a poté už došli jen kousek k Péťovi Malíkovi do sedla Ostaše. Zapadli jsme do zatím nevytopeného lokálu, pozdravili se s majitelem a radili se co s časem. Nakonec ještě za šera vyrazili Mišák s Huronem a Petrem na průzkum k převisu kde to znal jen Mišák. Já a Bobina jsme to vzdali a zůstali v poloprázdné hospodě. Zatímco Bobina klimbala já naladil pádlo a pokusil se zahrát. Když se neohrožená trojice vrátila s úspěšné výpravy, převzal kytaru Petr s Huronem, což bylo to nejlepší možné řešení. S pokračujícím večerem se naše skupina začala rozrůstat. Dorazili Pačáci – Čipr, Chutkyn a George a chvíli po nich samotný Kérkonošák Martínek. Pařilo a prasilo se až do pozdních nočních hodin. Půlnoční tmou se pak naše sedmičlenná parta (Huron s Petrem už tam byli) plahočila pod převis na návětrné straně Ostaše. Když jsme dorazili na místo, okamžitě jsem to tam poznal – tenhle camp jsem totiž našel spolu s Balůem a Píďou v devadesátým sedmým roce a nebyl pro mě tedy tak neznámý jak mi tvrdil Balů. Foukal hrozný vítr, a tak během pracného rozdělávání ohně bylo rozhodnuto, že já s Bobinou postavíme jako zástěnu proti mrazivé fujavici stan. Po pozdní večeři jsme se všichni notně unavení odebrali na kutě – já, Bobina a Martínek do stanu, ostatní do pomyslného závětří. Ráno kolem osmé mi to nedalo a musel jsem se z příjemně zadýchaného stanu vyškrábat ven. V mlhavé kose jsem vykonal svou potřebu a ještě se na chvilku vrátil dovnitř. To už se mi teplý vzduch až tak příjemný nezdál, ve stanu bylo totiž víc než zadýcháno. Lehce omámen tím smradem jsem se tedy v půl deváté vyhrabal ven do zimy a rozprávěl tam s Huronem a Petrem, kteří už taky byli vzhůru. Tím jsme probudili i chroptící zbytek a začal tradiční ranní rituál balení, snídání, vtípků … . Po desáté jsme opouštěli ta nehostinná místa a neomylně mířili do míst mnohem pohostinnějších. U Petra Malíka bylo v polovyhřátém lokále poměrně plno, ale velký stůl pro naši grupu se naštěstí zrovna uvolnil, a tak jsme mohli zasednout  a dát si druhou snídani – kafe, pivo atp. Před polednem jsme už šlapali svižným krokem v polích nad Policí. V Hlavňově jsme zapadli na polední pauzu k Doležalom. Obsluha byla ponejprv z hostů poněkud překvapená (že by nebyli zvyklí?), ale řízně chutnajícího Gambáče jsme se nakonec přece dočkali. Zatímco jsem s Martínkem dopíjel třetí pivko, Mišák s Huronem a Petrem vyráželi na Hvězdu Kovářovou roklí. Nikdo jiný se nenechal k výstupu romantickými skalami v mlze zlákat. Dali jsme si tedy ještě čtvrté pivko a pak už pomalu stoupali nejkratší cestou k našemu cíli – chatě Hvězda postavené na hřebeni Broumovských stěn v nadmořské výšce 674 m. Cestou, před závěrečným krpálem, jsme se zastavili a na verandě soukromé, opuštěné chaty poobědvali. Nahoře jsme splavení vstoupili do lesa zalitého v ledu. Mlhou jsme došli jen kousek k chatě postavené ve švýcarském stylu. Hned za dveřmi jsme se zaregistrovali a pak se vydali do lokálů hledat volný stůl. Přestože byli teprve tři hodiny, byl to docela problém. Nakonec jsme místa ukořistili za pomoci Georgeovo lsti. Cedulka RESERVE, která se na jediném volném stole nacházela skončila na topení pod hromadou kabátů a my si mohli v klidu vychutnávat pohodu začínajícího večera. Ano, večera. Na zimním táboření v Broumkách totiž začíná večer už ve tři odpoledne. V pět hodin jsme se šli podívat na slavnostní zapálení vatry, ale ve studeném povětří jsme dlouho nevydrželi a brzo byli zpět v teple narvané hospody. Když začalo ve velkém, středním sále promítání, začala pro nás dlouhá doba sucha. Dvě hodiny jsme nedostali ani pivo a nebýt Georga, který jednu rundu obstaral, asi bysme chcípli žízní. Postupem večera se začala naše parta rozpadat. Nejkuriózněji nás opustil Mišák. Dal na volání pudů a odjel s holkou, kterou tady loni „zachránil“, do Jaroměře s tím, že na nás v neděli počká ve Starce. Pak odešli spát Petr a Huron. Únava byla znát na každém z nás (kromě nezdolného Georga) a my odpadali a odpadali. Bobina nás nechala jen v pěti kolem jedné. Já s Martínkem ji v půl třetí následovali, i Čipr s Chutkynem podlehli. Jen neúnavný George vydržel až do rána, kdy nás v půl deváté vzbudil s lahváčem v ruce notně rozjetej. Pomalu jsme vstávali, jen vzbudit Čipra byl poněkud problém. Ale i tak se nám podařilo v půl jedenácté vyrazit ostrým tempem na Ostaš. Těch šest a půl kiláků jsme s Martínkem v čele zvládli za neuvěřitelnou hodinu a deset minut. U Péti jsme se v rychlosti občerstvili, obnovili síly a pak podle plánu opět svižně zamířili do Teplic nad Metují. Za dalších 45 minut už jsme seděli v teple vyhřáté místnosti Rybárny. Královským obědem a gambem jsme se odměnili za úctyhodný pochodový výkon. Tam kde vlastně první zimní vandr do východních Čech začal byl i slavnostně ukončen. Ono totiž to kodrcání domů, které trvalo celých šest hodin už snad ani do vandru počítat nešlo – stejně to všichni prospali. Snad jen zbývá dodat, že s Mišákem jsme se ve Staré Páce šťastně shledali a jen se smáli jeho vyprávění. Skončil totiž s onou dívčinou na jakési oslavě kde proběhla fernetová smršť s pro Mišáka neslavným koncem. Ze sexu tedy nebylo nic. Zůstal jen bolavý žaludek, třeštící hlava a neustálé telefonáty od ctitelky. Inu, i tak může skončit zimní čundr.

 

K – O – N – E - C