HOUBOVEJ
VANDR, ANEB
NEJEN MYKÓZNÍ OBJEVY V ČESKÉM RÁJI
28. – 30. Září l.p.2001
Když
začali Růžičci organizovat tenhle vandr na prahu podzimu, jistě
netušili, že tolik porostou houby. Netušili toho ale víc. Stejně tak
jako my.
Využívajíc svátku svatého Václava (den české státnosti),
vyráželi jsme již v pátek ráno. V Mladé Boleslavi jsme já a Cajs
nastupovali do motoráku v davech houbařů. Z posledního vagónu na nás
mával Honza – kamarád z práce a toho času tramp – greenhorn. Jeho
stodesetikilová maličkost nám zajistila místa k sezení v narvaném vlaku,
který s námi ujížděl do Českého Ráje, dějiště tohodle vandru. Vystoupili
jsme v Libošovicích, kde hned na začátku našeho putování začal Honza
demontovat části své turisticko-trampské výstroje. Odlomil nedůležitou
spodní část konstrukce bledě modré krosny a s tímto zahnutým kusem
trubky v ruce kráčel k vesnici. Dělali jsme si srandu, že má sebou
zábradlí na přidržování. Hned první popelnice byla tedy obohacena
hliníkem a obchůdek zas naší návštěvou (samozřejmě po zjištění, že
restaurace je zavřená). Zakoupili jsme lahváče a pod šedivou oblohou
osvěžovali svá hrdla vyprahlá po dlouhé cestě lokálkou (45 minut).
Otočili jsme to dvakrát a vyšlápli k „Opuštěné“, kam jsem se chtěl
mrknout, jak to tam vypadá a zda je stále zakázaná.
 Po krátkém odpočinku v omšelém campu jsme blátivou trávou
vystoupali do polí a z nich stále blátem a kalužemi sestoupili k Podsemínskému
mlýnu. To už jsme natahovali krok – Nebák se blížil. Restauračka byla
otevřená, ale vydrželi jsme jen jedno pivo. Blbé kecy Doležala nás
vyhnali dál. Vystoupali jsme roklí kolem Medvědí tlapy na silnici k Troskovicím,
kde jsme se konečně telefonicky spojili s organizátory čundru –
Kérkonošáky. „Zrovna jsme v lese za nádražím a stoupáme k Troskám.“
Sděloval mi Martínek. Domluvili jsme si tedy spicha u bufáče na
parkovišti. Doplazili jsme se tam s jazykem na vestě. Bufet byl
samozřejmě zavřenej. Hned jsem to oznámil debilem Martínkovi a vzápětí
si s nimi dohodl sraz v občerstvení pod hradbami, které prý je otevřené.
Když jsme dofuněli i tam, vítali nás skrze okno rozesmáté tváře
Kérkonošáků a orosené lahváče. Ta lah(v)oda. Zalomili jsme palce,
představili Honzu a krafali. Telefonicky jsme pak navedli i duo Bídžej
(B + J = Balů a Ještěrka) a přivítali se i s nimi. Společně jsme pak
v osmičlenné partě vyšlápli k nedalekému hradu. Balů s Jardou zůstali
coby hlídači batožin a lahví, jejichž obsah směle konzumovali. Jako
jediný (vychcaný) jsem si zakoupil studentský lístek se slevou za 15kč.
Ostatní (nestudijní typy) platili plnou taxu 25kč. Za tyto symbolické
příspěvky jsme pak na hlavním nádvoří vyslechli vyčerpávající výklad od
dost ukecaného kastelána. Já a Martínek jsme si výklad bohužel celý
neposlechli – museli jsme odpustit své přeplněné jímky, což jsme
s úlevou učinili v místech bývalé kovárny. Foukal ostrý studený vítr, a
tak jsme se zahřáli výstupem na obě věže zříceniny. Zkonstatovali jsme
pak, že výhled z oken osvěžovny byl stejný. Martínek dokonce dodal „Ba i
lepší!!“ Vrátili jsme se tedy tam a i s dvěma hlídači domluvili další
plán.
V plné polní jsme pak
vyrazili pod hrad a tam u párkoviště pozdně poobědvali. Nasyceni jsme se
poté vydali hledat tajemné chodby pod hradem. Šli jsme blátem cesty,
ťapkali bahnem oraniště, skákali přes lejna pastviny, vyslali dva zvědy.
Až posledně jmenovaný tah přinesl úspěch. Odkudsi zdola z šera lesa
volal Cajs: „Mám to, tady to je!!“ Počkali jsme na druhého průzkumáka
Honzu a společně straverzovali ke vchodu do sluje. Přišli na řadu
baterky a jeskyňářské povahy se nořili do útrob kopce. Po pár metrech se
strop snížil a muselo se do kolen a potom dokonce i na břicho. Asi deset
metrů plazení a prostora se opět rozšířila. Cesta se rozdělovala. Dali
jsme se podle návodu doleva a došli jen kousek ke „kameni nápisů“. Za
ním byl opět už jen úzký otvor, kterým začínala podle mapky dlouhá
chodba. Zapálili jsme erární svíčky, četli jeskyňovku (obdoba kempovky)
a dohadovali se co dál. Naši „odbornou“ debatu přerušil až Cajs rázným
činem. Půjčil si od Martínka baterku a vyrazil plížením vpřed.
Kroutivými pohyby se zavrtával jako moučný červ do mrňavého otvoru, až
nám zcela zmizel z očí. Stále vzdálenějším hlasem nám sděloval své
dojmy: „Je to tu těsný!“ „Teď se to zvedá, ale furt je to uzoučký!“ Když
už komunikace s ním začínala být nesrozumitelná (tentokrát ne vinou
alkoholu), přivolali jsme ho raději zpět. Vrátil se celý opískovaný a
nadšený. Shodli jsme se, že sem musíme vyrazit někdy na delší dobu.
Padal soumrak. Rozloučili jsme se s netopýrem a pološerem sestoupili
z úbočí Trosek na Svitačku. Od ní už to byl jen kousek k oblíbené
habánovské občerstvovně „Křenovský šenk“. Dali jsme venku u stolu
poměrně chutné Svijany a pak pokračovali v dohodnutém přesunu. Sotva
jsme však vyšli zpoza rohu knajpy, zarazil nás nádherný pohled na noční
nasvícené Trosky. Pokusil jsem se je s kapoty auta vyfotografovat, ale
čas 30 sekund byl až příliš dlouhý – mezitím totiž stačilo přijet od
hradu auto, což se projevilo na výsledném snímku. Šli jsme pak silnicí a
po krátkém zaváhání i polem – to když jsme odbočili brzy a octli se u
nějakého stavení. Nakonec jsme šťastně sešli až do cíle celodenního
putování, na Nebák. Pila se nějaká piva, já hrál, někdo se přidal
zpěvem. Dokonce se ukázal i Píďa s Radkou. Pařilo se do nočních hodin,
dokud nás nevyhnala únava a zvednuté židličky kolem nás. Venku jsme se
ještě rozdělili. Zatímco Balů s Ještěrkou a Martínkem šli hajat na
Margaretu, my ostatní jsme se plahočili na Medvědí Tlapu. Plahočili,
ovšem nedoplahočili. Všichni až na mě to vzdali pod převisy asi 60 metrů
před cílem. Nakonec ke mně Hanka dovedla Cajse, a tak jsme pod převisem,
kde by se pohodlně vyspalo 10 lidí, spali jen dva. Před tím jsme ale
ještě spáchali obrovský oheň a žrali a kecali a … nakonec usnuli. To už
jsme ale samozřejmě byli zahrabaní ve spacákách a noc nám hrála svými
zvuky do hlubokého spánku.
Ráno nás vzbudila až Hanka, která přišla již sbalená
posnídat. Za ní dorazil Vojta, pak i Honza s Tučkovými. Jedlo se, pilo
kafe a balilo. Při balení Cajs zjistil, že postrádá sprej na astma. K Nebáku
jsme tedy šli v rojnici s pohledy upřenými k zemi. Plechovek se v lese
válelo mnoho, ale ta pravá nikde. Až kousek před značenou cestou jsem
spatřil na zemi zašlapaný zázračný preparát. Já zajásal, Cajs zajásal,
všichni zajásali. Možná i Ben zajásal, ale tím si teď tak jistý nejsem.
Jisté je, že mi Cajs slíbil panáka – zajásal jsem tedy jako jediný
dvakrát. Za tohoto „jásotu“ jsme došli k hospodě, kde jsme si přisedli
k již popíjející trojce – Bídžej + Martínek. Když už jsme se skoro
smířili s tím, že Anglán nedorazil, překvapil nás on i čoklík Max, který
ho za sebou táhnul. Přivítali jsme se, vypili ještě jedno a pak se pod
vyjasňující oblohou vydali na cestu. Plán byl pro ten den jasný a cíl
taky – Sedmihory. Na Podsemíně byli naše zhuntované tělesné schránky
natolik unavené, že došlo k prvnímu odpočinku. Koloval životabudič a to
v několika lahvích. Kupodivu ve všech ubylo. Došlo i na fotografování. A
tak byl zachycen i můj nepodařený pokus o zoofilii s Benem (k Martínkově
radosti). Pokračovali jsme dál až k silnici u El Tora. Tam jsme se já
s Cajsem a Růžou oddělili od „pelotonu“, hledajíc vyhlášený kemp „Partizánky“.
Mně se podařilo vyšplhat až na vrchol skal, najít obr houby, ale kemp
našla Růža dole. Sestoupil jsem tedy k ní a Cajsovi. Za pomoci Cajse
jsem se vyšplhal do skvěle nepřístupného bivaku pro max. 3 lidi. Početli
jsme v kempovce, Růža mě vyfotila a museli jsme pokračovat. Ostatní na
nás totiž čekali u Věžáku. Přešli jsme opatrně přes lávku a po silnici
došli ke svačícím kamarádům. Honza mi hned sděloval, že si vyfotil chatu
ochranářů, u které sedí, aby mohl doma rodičům ukázat, kde jsme spali.
Vskutku originální. Kdyby to tak tušili ochranáři. Posvačili jsme i my a
pak opět naše skupina vyrazila společně podle rybníku. Vysvitlo slunko a
udělalo se skoro letní vedro. Záviděli jsme Maxovi s Benem koupání
v rybníku, ale nikdo z nás se do studené vody neodvážil. Před Vidlákem
jsme odbočili po nové červené značce (bývalá zelená) a šlapali zástupy
turistů hlubokým lesem. Když už nás monotónní pochod dost deptal,
rozvalili jsme se mezi stromy a relaxovali v hřejících slunečních
paprscích. Kolovalo vínko, rumík, plechovka piva – prostě pohodička.
Nasbírali jsme v okolí i nějaké houby – tolik kolik jsme ani nechtěli.
Třeba Růža se šla jenom vyč… a měla s tím problémy, všude totiž brousili
houbaři. Čas pokročil, museli jsme zmobilizovat síly a jít dál. Naštěstí
jen po pár stech metrech končil les, objevil se hřbitůvek, silnice a my
se octli na zaplněném parkovišti u Hrubky. Naše žíža nás neomylně
dovedla až k frontě u kiosku. Vystáli jsme ji a nechali roztočit snad
půlku sudu. Po tomto „rychlém“ obžerstvení jsme pod vedením Růži
sestoupili Myší dírou do Skaláku. Navzdory předpisům jsme tam opustili
značenou stezku a vnořili se do silně prošlapaného lesíka. Chvilku jsme
bloudili mezi skalami, až nás Vojta přivolal na to správné místo. Stáli
jsme ve skalním sedle na úpatí bývalé vyhlídkové skály Kapucín. Schody
dole byli už dávno odtesané, ale dál to bylo schůdné. Nenašli jsme ale
k výstupu dost odvahy. Snad příště až bude víc času na přípravu
provizorního sestupového žebříku.
Usadili jsme se aspoň po okolí a ukuchtili si večeři. Po vydatném
gáblíku jsme se vydali ke konečnému cíli – ke Koupáku. Tam nás přivítali
kupodivu mile a skoro s otevřenou náručí. Usadili jsme se k oblíbenému
stolu a pařba začala. Já s Anglánem a Růžou jsme si podávali kytaru,
hrálo se, zpívalo a samozřejmě i prasilo. Pokročilý večer i únava nás
vyhnaly s útulného lokálu ven do tmy. Já s Cajsem jsme ještě na cestu
otočili Ferdu a začala opět oblíbeně neoblíbená cestovatelská anabáze na
Faraóny. No, ještě, že mi Honza vzal kytaru. Pochod to byl úděsný, ale
všichni to bez újmy na zdraví zvládli. Na Malym Faraónu jsme se
rozdělili - Bídžej a Ejdžej šli spát na Velkej, my ostatní zůstali u
rozdělaného ohně. Já jsem ale dlouho nevydržel, a velice rychle usnul.
Ostatní si prej ještě dobře pokecali. Budiž jim to přáno.
Ráno bylo chladné, ale přívětivé. Posnídali jsme, sbalili a společně i
s Velkofaraoňáky vyšlápli k Valdštejnu. Byla neděle, den návratů.
V oblíbeném, upraveném bufáči jsme přiživili skomírající opičku Plzní,
Gambáčem, Valdštejnem (unikát – víno, které chutná úplně stejně jako
pivo, má obsah alkoholu 7% a je opravdu výborné!). Lesem jsme potom
pokračovali do Turnova. Zastavili jsme se chvilku na Hlavatici a pak
akorát sešli na město. Vlak nás na hlavní nádraží odvezl během chvilky,
a tak jsme měli víc jak hoďku čas, který jsme využili k posilnění se v nádražce.
Ve 14,40 už jen loučení, zalomení palců a tradá domů. V Bakově jsme se
rozloučili s Honzou, který mířil do České Lípy. Ve vlaku jsme si ještě
„zazpívali“ s jakýmsi katolickým oddílem mládeže. S popěvkem „Aleluja“
na rtech jsme tedy zakončili tenhle mykózní vandr plný objevů a
překvapení („Pavouku, ty seš hetero??!“/Martínek/).
K-O-N-E-C
|
