wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

Houbovej vandr

HOUBOVEJ VANDR, ANEB

NEJEN MYKÓZNÍ OBJEVY V ČESKÉM RÁJI

 

28. – 30. Září  l.p.2001

 

Když začali Růžičci organizovat tenhle vandr na prahu podzimu, jistě netušili, že tolik porostou houby. Netušili toho ale víc. Stejně tak jako my.

            Využívajíc svátku svatého Václava (den české státnosti), vyráželi jsme již v pátek ráno. V Mladé Boleslavi jsme já a Cajs nastupovali do motoráku v davech houbařů. Z posledního vagónu na nás mával Honza – kamarád z práce a toho času tramp – greenhorn. Jeho stodesetikilová maličkost nám zajistila místa k sezení v narvaném vlaku, který s námi ujížděl do Českého Ráje, dějiště tohodle vandru. Vystoupili jsme v Libošovicích, kde hned na začátku našeho putování začal Honza demontovat části své turisticko-trampské výstroje. Odlomil nedůležitou spodní část konstrukce bledě modré krosny a s tímto zahnutým kusem trubky v ruce kráčel k vesnici. Dělali jsme si srandu, že má sebou zábradlí na přidržování. Hned první popelnice byla tedy obohacena hliníkem a obchůdek zas naší návštěvou (samozřejmě po zjištění, že restaurace je zavřená). Zakoupili jsme lahváče a pod šedivou oblohou osvěžovali svá hrdla vyprahlá po dlouhé cestě lokálkou (45 minut). Otočili jsme to dvakrát a vyšlápli k „Opuštěné“, kam jsem se chtěl mrknout, jak to tam vypadá a zda je stále zakázaná.

            Po krátkém odpočinku v omšelém campu jsme blátivou trávou vystoupali do polí a z nich stále blátem a kalužemi sestoupili k Podsemínskému mlýnu. To už jsme natahovali krok – Nebák se blížil. Restauračka byla otevřená, ale vydrželi jsme jen jedno pivo. Blbé kecy Doležala nás vyhnali dál. Vystoupali jsme roklí kolem Medvědí tlapy na silnici k Troskovicím, kde jsme se konečně telefonicky spojili s organizátory čundru – Kérkonošáky. „Zrovna jsme v lese za nádražím a stoupáme k Troskám.“ Sděloval mi Martínek. Domluvili jsme si tedy spicha u bufáče na parkovišti. Doplazili jsme se tam s jazykem na vestě. Bufet byl samozřejmě zavřenej. Hned jsem to oznámil debilem Martínkovi a vzápětí si s nimi dohodl sraz v občerstvení pod hradbami, které prý je otevřené. Když jsme dofuněli i tam, vítali nás skrze okno rozesmáté tváře Kérkonošáků a orosené lahváče. Ta lah(v)oda. Zalomili jsme palce, představili Honzu a krafali. Telefonicky jsme pak navedli i duo Bídžej (B + J = Balů a Ještěrka) a přivítali se i s nimi. Společně jsme pak v osmičlenné partě vyšlápli k nedalekému hradu. Balů s Jardou zůstali coby hlídači batožin a lahví, jejichž obsah směle konzumovali. Jako jediný (vychcaný) jsem si zakoupil studentský lístek se slevou za 15kč. Ostatní (nestudijní typy) platili plnou taxu 25kč. Za tyto symbolické příspěvky jsme pak na hlavním nádvoří vyslechli vyčerpávající výklad od dost ukecaného kastelána. Já a Martínek jsme si výklad bohužel celý neposlechli – museli jsme odpustit své přeplněné jímky, což jsme s úlevou učinili v místech bývalé kovárny. Foukal ostrý studený vítr, a tak jsme se zahřáli výstupem na obě věže zříceniny. Zkonstatovali jsme pak, že výhled z oken osvěžovny byl stejný. Martínek dokonce dodal „Ba i lepší!!“ Vrátili jsme se tedy tam a i s dvěma hlídači domluvili další plán.  

V plné polní jsme pak vyrazili pod hrad a tam u párkoviště pozdně poobědvali. Nasyceni jsme se poté vydali hledat tajemné chodby pod hradem. Šli jsme blátem cesty, ťapkali bahnem oraniště, skákali přes lejna pastviny, vyslali dva zvědy. Až posledně jmenovaný tah přinesl úspěch. Odkudsi zdola z šera lesa volal Cajs: „Mám to, tady to je!!“ Počkali jsme na druhého průzkumáka Honzu a společně straverzovali ke vchodu do sluje. Přišli na řadu baterky a jeskyňářské povahy se nořili do útrob kopce. Po pár metrech se strop snížil a muselo se do kolen a potom dokonce i na břicho. Asi deset metrů plazení a prostora se opět rozšířila. Cesta se rozdělovala. Dali jsme se podle návodu doleva a došli jen kousek ke „kameni nápisů“. Za ním byl opět už jen úzký otvor, kterým začínala podle mapky dlouhá chodba. Zapálili jsme erární svíčky, četli jeskyňovku (obdoba kempovky) a dohadovali se co dál. Naši „odbornou“ debatu přerušil až Cajs rázným činem. Půjčil si od Martínka baterku a vyrazil plížením vpřed. Kroutivými pohyby se zavrtával jako moučný červ do mrňavého otvoru, až nám zcela zmizel z očí. Stále vzdálenějším hlasem nám sděloval své dojmy: „Je to tu těsný!“ „Teď se to zvedá, ale furt je to uzoučký!“ Když už komunikace s ním začínala být nesrozumitelná (tentokrát ne vinou alkoholu), přivolali jsme ho raději zpět. Vrátil se celý opískovaný a nadšený. Shodli jsme se, že sem musíme vyrazit někdy na delší dobu. Padal soumrak. Rozloučili jsme se s netopýrem a pološerem sestoupili z úbočí Trosek na Svitačku. Od ní už to byl jen kousek k oblíbené habánovské občerstvovně „Křenovský šenk“. Dali jsme venku u stolu poměrně chutné Svijany a pak pokračovali v dohodnutém přesunu. Sotva jsme však vyšli zpoza rohu knajpy, zarazil nás nádherný pohled na noční nasvícené Trosky. Pokusil jsem se je s kapoty auta vyfotografovat, ale čas 30 sekund byl až příliš dlouhý – mezitím totiž stačilo přijet od hradu auto, což se projevilo na výsledném snímku. Šli jsme pak silnicí a po krátkém zaváhání i polem – to když jsme odbočili brzy a octli se u nějakého stavení. Nakonec jsme šťastně sešli až do cíle celodenního putování, na Nebák. Pila se nějaká piva, já hrál, někdo se přidal zpěvem. Dokonce se ukázal i Píďa s Radkou. Pařilo se do nočních hodin, dokud nás nevyhnala únava a zvednuté židličky kolem nás. Venku jsme se ještě rozdělili. Zatímco Balů s Ještěrkou a Martínkem šli hajat na Margaretu, my ostatní jsme se plahočili na Medvědí Tlapu. Plahočili, ovšem nedoplahočili. Všichni až na mě to vzdali pod převisy asi 60 metrů před cílem. Nakonec ke mně Hanka dovedla Cajse, a tak jsme pod převisem, kde by se pohodlně vyspalo 10 lidí, spali jen dva. Před tím jsme ale ještě spáchali obrovský oheň a žrali a kecali a … nakonec usnuli. To už jsme ale samozřejmě byli zahrabaní ve spacákách a noc nám hrála svými zvuky do hlubokého spánku.

            Ráno nás vzbudila až Hanka, která přišla již sbalená posnídat. Za ní dorazil Vojta, pak i Honza s Tučkovými. Jedlo se, pilo kafe a balilo. Při balení Cajs zjistil, že postrádá sprej na astma. K Nebáku jsme tedy šli v rojnici s pohledy upřenými k zemi. Plechovek se v lese válelo mnoho, ale ta pravá nikde. Až kousek před značenou cestou jsem spatřil na zemi zašlapaný zázračný preparát. Já zajásal, Cajs zajásal, všichni zajásali. Možná i Ben zajásal, ale tím si teď tak jistý nejsem. Jisté je, že mi Cajs slíbil panáka – zajásal jsem tedy jako jediný dvakrát. Za tohoto „jásotu“ jsme došli k hospodě, kde jsme si přisedli k již popíjející trojce – Bídžej + Martínek. Když už jsme se skoro smířili s tím, že Anglán nedorazil, překvapil nás on i čoklík Max, který ho za sebou táhnul.  Přivítali jsme se, vypili ještě jedno a pak se pod vyjasňující oblohou vydali na cestu. Plán byl pro ten den jasný a cíl taky – Sedmihory. Na Podsemíně byli naše zhuntované tělesné schránky natolik unavené, že došlo k prvnímu odpočinku. Koloval životabudič a to v několika lahvích. Kupodivu ve všech ubylo. Došlo i na fotografování. A tak byl zachycen i můj nepodařený pokus o zoofilii s Benem (k Martínkově radosti). Pokračovali jsme dál až k silnici u El Tora. Tam jsme se já s Cajsem a Růžou oddělili od „pelotonu“, hledajíc vyhlášený kemp „Partizánky“. Mně se podařilo vyšplhat až na vrchol skal, najít obr houby, ale kemp našla Růža dole. Sestoupil jsem tedy k ní a Cajsovi. Za pomoci Cajse jsem se vyšplhal do skvěle nepřístupného bivaku pro max. 3 lidi. Početli jsme v kempovce, Růža mě vyfotila a museli jsme pokračovat. Ostatní na nás totiž čekali u Věžáku. Přešli jsme opatrně přes lávku a po silnici došli ke svačícím kamarádům. Honza mi hned sděloval, že si vyfotil chatu ochranářů, u které sedí, aby mohl doma rodičům ukázat, kde jsme spali. Vskutku originální. Kdyby to tak tušili ochranáři. Posvačili jsme i my a pak opět naše skupina vyrazila společně podle rybníku. Vysvitlo slunko a udělalo se skoro letní vedro. Záviděli jsme Maxovi s Benem koupání v rybníku, ale nikdo z nás se do studené vody neodvážil. Před Vidlákem jsme odbočili po nové červené značce (bývalá zelená) a šlapali zástupy turistů hlubokým lesem. Když už nás monotónní pochod dost deptal, rozvalili jsme se mezi stromy a relaxovali v hřejících slunečních paprscích. Kolovalo vínko, rumík, plechovka piva – prostě pohodička. Nasbírali jsme v okolí i nějaké houby – tolik kolik jsme ani nechtěli. Třeba Růža se šla jenom vyč… a měla s tím problémy, všude totiž brousili houbaři. Čas pokročil, museli jsme zmobilizovat síly a jít dál. Naštěstí jen po pár stech metrech končil les, objevil se hřbitůvek, silnice a my se octli na zaplněném parkovišti u Hrubky. Naše žíža nás neomylně dovedla až k frontě u kiosku. Vystáli jsme ji a nechali roztočit snad půlku sudu. Po tomto „rychlém“ obžerstvení jsme pod vedením Růži sestoupili Myší dírou do Skaláku. Navzdory předpisům jsme tam opustili značenou stezku a vnořili se do silně prošlapaného lesíka. Chvilku jsme bloudili mezi skalami, až nás Vojta přivolal na to správné místo. Stáli jsme ve skalním sedle na úpatí bývalé vyhlídkové skály Kapucín. Schody dole byli už dávno odtesané, ale dál to bylo schůdné. Nenašli jsme ale k výstupu dost odvahy. Snad příště až bude víc času na přípravu provizorního sestupového žebříku.

 Usadili jsme se aspoň po okolí a ukuchtili si večeři. Po vydatném gáblíku jsme se vydali ke konečnému cíli – ke Koupáku. Tam nás přivítali kupodivu mile a skoro s otevřenou náručí. Usadili jsme se k oblíbenému stolu a pařba začala. Já s Anglánem a Růžou jsme si podávali kytaru, hrálo se, zpívalo a samozřejmě i prasilo. Pokročilý večer i únava nás vyhnaly s útulného lokálu ven do tmy. Já s Cajsem jsme ještě na cestu otočili Ferdu a začala opět oblíbeně neoblíbená cestovatelská anabáze na Faraóny. No, ještě, že mi Honza vzal kytaru. Pochod to byl úděsný, ale všichni to bez újmy na zdraví zvládli. Na Malym Faraónu jsme se rozdělili - Bídžej a Ejdžej šli spát na Velkej, my ostatní zůstali u rozdělaného ohně. Já jsem ale dlouho nevydržel, a velice rychle usnul. Ostatní si prej ještě dobře pokecali. Budiž jim to přáno.

 Ráno bylo chladné, ale přívětivé. Posnídali jsme, sbalili a společně i s Velkofaraoňáky vyšlápli k Valdštejnu. Byla neděle, den návratů. V oblíbeném, upraveném bufáči jsme přiživili skomírající opičku Plzní, Gambáčem, Valdštejnem (unikát – víno, které chutná úplně stejně jako pivo, má obsah alkoholu 7% a je opravdu výborné!). Lesem jsme potom pokračovali do Turnova. Zastavili jsme se chvilku na Hlavatici a pak akorát sešli na město. Vlak nás na hlavní nádraží odvezl během chvilky, a tak jsme měli víc jak hoďku čas, který jsme využili k posilnění se v nádražce. Ve 14,40 už jen loučení, zalomení palců a tradá domů. V Bakově jsme se rozloučili s Honzou, který mířil do České Lípy. Ve vlaku jsme si ještě „zazpívali“ s jakýmsi katolickým oddílem mládeže. S popěvkem „Aleluja“ na rtech jsme tedy zakončili tenhle mykózní vandr plný objevů a překvapení („Pavouku, ty seš hetero??!“/Martínek/).

 

K-O-N-E-C