|
21. – 22.června 2003
Už dlouho jsem plánoval opět navštívit Rač, potažmo Pusťák. Opět jsem
zpunktoval vandr a opět s námi Huron, který o těchto místech stále básní
nemohl jet. Do Starých Splavů jsme nakonec v sobotu ráno vyráželi v
sedmi lidech. Já, Kuku, Balů, Jirka, Pivoš s Pivoňkou a Banjo jsme
uháněli borovými lesy za zpěvu a skromného doprovodu mé kytary. V
Máchově kraji jsme se ještě občerstvili gambem v kiosku a vyšlápli na
dlouhou štreku. Šli jsme nejprve po pohodlné široké cestě Sviňskou
roklí, která nás dovedla až ke stoupání na vrch a rozhledový bod Šedina.
Zbroceni potem jsme pak byli odměněni panoramatem Českého středohoří. Po
krátkém odpočinku a hádce zda kopec na obzoru je či není Říp, jsme se
vydali dál k dalšímu kopci na jehož vrcholu jsme i z dálky dvou
kilometrů rozeznávali hradby zříceniny. Sešli jsme na prosluněnou louku
a za ní v lese před hlavním stoupákem jsme se rozhodli poobědvat ze
svých (ne)skromných zásob. Po vydatném posilnění jsme opět hodili bagáž
na záda a za hlasitého funění se jali drápat do nechutného krpálu. Nebyl
ale naštěstí tak dlouhý, takže jsme se již po deseti minutách kochali
nádherným výhledem od hradeb Starého Bernštejna. Dovnitř jsme se dostat
nemohli, protože jak jsme se dočetli na všudypřítomných cedulkách, hrad
je od roku 1972 soukromý a přístupný pouze po předchozí objednávce, což
náš případ nebyl. Po „prohlídce“ hradu jsme se dali opět na sestup.
Postupně se začali objevovat první (a pěkné) chalupy. Domů přibývalo a
my se octli na hlavní třídě v obci Vrchovany. Slunce pálilo jako ďas a
my rádi vzali za vděk otevřenou vesnickou hospodou. Březňák, ze kterého
jsme původně měli docela vítr, nám - vyprahlým troskám, natolik
zachutnal, že jsme měli co dělat, abychom se po třech kouscích utrhli.
Před námi totiž byla ještě hodně dlouhá štreka. Poměrně pohodovou cestou
jsme pak šlapali loukami i lesy, vděční za chladivý stín stromů a
občasný závan větru. Dubé jsme se původně chtěli zkratkou vyhnout, ale
zdálky nás zlákala muzika, která se z obce linula do okolních kopců.
Sešli jsme tedy kolem hřbitova na náměstí této city a tam z plakátků
vyčetli, že obec Dubá dnes slaví 750 od svého založení. Ochutnali jsme
tedy na pouti cukrovou vatu a pak vedrem zmoženi zapadli do sympatické
hospůdky – v nohách jsme už od rána měli 18 km. Někdo si dal gáblík,
někdo si vystačil jen s pivkem. Po krátké debatě pak padlo rozhodnutí
jít do dnešního cíle – Zakšína – po silnici a ne oklikou přes lesy. Po
pár pivech jsme už zase byli on the road. „…A slunce pálí jen, a slunce
pálí jen a stínu šmouhu šedivouuu, my táhnem za sebou!“, notovali jsme
si zatímco jsme ťapali rozteklým asfaltem a pomalu tak ukrajovali dlouhé
čtyři kilometry. Konečně se v zatáčce zjevili domy a my s jazyky na
vestě vzali zavděk chladivým stínem restauračky a orosenou odměnou (G).
Pivečko nám zachutnalo, a tak, když jsme se před osmou zvedali k
odchodu, napadlo nás nechat si natočit pivo tak zvaně do igelitky. PET
lahve jsme si však museli vyžebrat u nedalekých chalup. Obtěžkáni
nákladem jsme se pak pustili do stoupáku na Pusťák. Po dvou kilometrech
jsme u paty skalního hradu shodili bágly ze zad a prolezli zbytky bývalé
strážní tvrze. Začalo se velice rychle šeřit, takže jsme museli jít
honem na kemp. Pod mým „ne“jistým vedením jsme šli podél skalní stěny
stále údolím nahoru (již mimo značku) a míjeli spoustu převisů, které mě
však nevyhovovali (příliš malé, moc špinavé, bez dřeva atd.atp.). Když
už se za mými zády začalo pomalounku šeptat o vzpouře a o soudci
Lynchovi, objevil se obr převis. Vlastně již za tmy jsme se rozeběhli po
lese pro dřevo. Postupně jsme i za cenu škrábanců a šrámů donesli
dostatečnou zásobu paliva na večerní táborák. Zaplápolaly plameny,
zavoněla uzeninka a pohoda zavládla nad kempem. Zkusil jsem naladit
kytáru a něco zahrát, ale jaksi se mi nedostávalo koordinace pohybů, a
tak jsem toho raději nechal. Postupně nás zmohla únava z náročného dne a
my spokojeně usínali pod převisem u Pusté věže. Jen Banjo musel mít něco
extra, a tak si ustlal pod korunami stromů, netuše, že spí v místech kam
se chodí močit. Noc byla klidná, dokonce i Banjo se prý vyspal v pohodě
(…za zvuku zurčících vodopádů, ha, ha).
Ráno po dlouhé a bohaté snídani padlo rozhodnutí podniknout přesun na
Mšeno. Vyšlápli jsme tedy v počínajícím nádherném letním dni právě tímto
směrem. Po nechutném stoupání úbočím vrchu Nedvězí přišlo vysvobození v
podobě soukromého občerstvení v samostatně stojící chalupě. Bodlo pivko,
bodla kávička, ale muselo se šlapat dál. Vystoupali jsme až na jeden z
nejlepších výhledů v kraji – Nedvězí (458m.n.m), tam obhlédli krajinu –
Bezděz, Vlhošť, St.Bernštejn… a sešli do vsi. Pokračovali jsme pak
širokou cestou do Střezivojic a odtud zkratkou Planým Dolem do
Vojtěchova. Silnice nás pak neomylně dovedla do Ráje – doslova a do
písmene. U Weinlicha proběhlo několik piv a došlo na loučení. Banjo,
Jirka a Kukačka vyšlápli na vlak do Mšena, já s Balůem a Pivoš s
Pivoňkou jsme zůstali s tím, že máme času dost. Nakonec po dalších dvou
hoďkách zavolala Lucka ségře, a ta pro nás přijela. Takže jsme se s
Balůem nakonec podívali i do Stránky a tam si dali u Lucky rodičů v
hospůdce pivko. Pivoš nás pak odvezl do Katusic na vlak, s tím, že za
čtrnáct dní se zase (právě ve Stránce) uvidíme.
Konec
|
