wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

Little frťan cup

III. ročník

 

Termín: 4. – 8. Května 2001

Počasí: Polojasno, později oblačno, mlhavo. Den:21 st. / 15 st.

                                                                           Noc:10 – 15 st.

Účast:Pavouk,Mišák,Kuku,Bobina,Valda,Pajda,Evik,Píďa,Fíďa,Cajs

            Huron,Jirka,Maruška,Hanka K.K.,Vojta,Pavel,Honza,Marty

            Poutník,Čipr,Chutkyn,Michal,Žába,Kikin,Vojta,Lucka,Leoš

            J. h. Eliška a Martin.            

Délka+převýšení: Asi 20 km chůze a mnoho piv i kořalek! 

 

Přípravy na tento turnaj v ruských kuželkách započali již 14 dní před akcí samotnou. Po mnoha provolaných minutách a prodebatovaných alternativách nás v pátek odpoledne odjíždělo do Východních Čech čtrnáct. Ostatní měli dorazit v sobotu po poledni. Narvanými vlaky jsme dojeli do Žďáru nad Metují, kde jsme radostně vyskákali na peron nádražíčka. Nebe bylo polojasné a my se zapadajícím sluncem v zádech vyrazili nahoru k Malíkoj. Žízeň některých jedinců byla tak veliká, že skoro běželi. Nevyhlášený závod vyhráli nakonec Pačáci s Píďou. Předjeli nás totiž v závěrečném kopci autem, na jehož kapotu Píďa naskočil. Tak nás na vršku bylo už 19, vlastně 21 – přibyli i Pavel s Honzou, nadšení to loňští účastníci. Nejprve jsme seděli venku, ale chlad nás později vehnal do lokálu. A začala pařba. Zněli kytáry i gitáry – to když se přidal slovenský „výrobca gitár“ z Popradu. Večer k nám přibyli další dva – dorazila Růža s Vojtou. To už nás bylo 23. Kolem půlnoci se začala parta rozpadat. Pod vedením kérkonošáků odcházela polovina spát na El Dorado. My ostatní jsme se asi hoďku po nich vyškrábali na vršek a tam se uložili ke spánku, kde to šlo. Část pod „Převis usmíření“, další hned vedle a Pajda s Evkou na vršek na „Bluďák“. Ještě před usnutím jsme skoro vysápli Jaroušovu litrovku rumu. A pak už jen spokojený spánek.

            Ráno nás vzbudil křik ptáků a vítr šumící v korunách stromů. Vstali jsme, posnídali a sestoupili dolů k Malíkoj. Tam už byla u pivní snídaně celá druhá polovina naší party. Ještě jsme tedy dosnídali a pak spunktovali výpravu do obou skalních labyrintů. Píďu, Fíďu a spol. jsme k výletu nezlomili – nemohli se od půllitrů odtrhnout, a tak zůstali jako hlídači našich báglů. My nejdříve vystoupali kolem Trpasličí skály k hornímu Bludišti, kterým jsme úspěšně prokličkovali až k Čertovu autíčku, kde jsme neodolali a utvořili skupinové foto. Z horních vyhlídek jsme vzhlíželi do oblačné mlhy, což nás rychle zahnalo dolů – do Dolního labyrintu. Tam se Jirka, Jarda a Michal podrobili přijímacímu rituálu Ostaše – sestupu do sluje Českých bratří. Zatímco funěli svahem, Bobina s Růžou rozehráli šiškobejsból, který se posléze zvrhnul ve všeobecnou šiškovou válku. Po půlhodince se naše, teď již zboulovaná parta, přesunula ke 2 km vzdálenému Kočičímu hradu – děravému skalnímu bloku, v jehož okolí se nachází i pár slušných bivaků. Pár jedinců si hrálo na horo[r]lezce a ostatní odpočívali pod náhle hřejícími paprsky slunce. Po hodince jsme se zvedli a dali se volným terénem pod skalami na zpáteční cestu. Ze zatažené oblohy začalo krápat, a tak jsme zrychlili svůj krok a jen s krátkou zastávkou u pomníčku Henryho došli zpět k Malíkoj. Krátkou přeháňku jsme přečkali v lokále a pak už začal vlastní turnaj. V závěru prvního kola dorazil i Kikin s Vojtěchem, Leošem a Luckou, ke kterým se přidali přihlížející diváci Martin s Eliškou. Včetně přítele Martyho bylo tedy celkem 27 soutěžících. Vyřazovacími koly se nakonec do finále probojovali Mišák, Pavel a Lucka. Předvedli všem napínavý souboj, kdy o vítězi rozhodl až závěrečný rozstřel mezi Mišákem a Pavlem, který dopadl lépe pro prvně jmenovaného. Pavel tedy skončil druhý a na třetím místě se umístila Lucka. Rozloučili jsme se s Pačáky, kteří museli jet domů a ve večerním šeru se přesunuli do restaurace. Tam se velice rychle rozjela zábava, kterou nezklidnilo ani vyhlášení vítězů všech kategorií (jednotlivci a nově i družstva), předání cen a pozvání na další ročník. Pak už jen zněly kytary, zpěv, cinkot sklenic a smích. Večer jsme samozřejmě zakončili jak se sluší a patří frťanovou smrští. Po půlnoci nás Petr rozehnal do hajan. Někdo zůstal, někdo šel nahoru, někdo dolů, ale všichni určitě usínali v pohodě a v klidu po příjemně prožitém dni – III. ročníku LFC 2001.

            Ráno bylo šedivé a nepříliš vlídné. Po snídani u Malíka a společné fotce tvrdého jádra se naše skupina rozdělila. Zatímco někteří zůstali, aby později jeli domů. Někteří vyrazili do Teplic na vlak. Odtamtud odjížděli Růžičci,Evik a Jirka dom a my – početný zbytek – vyrazili do Teplických skal. Cestou jsme se samozřejmě zastavili v Rybárně, abychom nabrali sil na dlouhou „rovinku“ do Jiráskových skal. Leoš došel obětavě koupit několik litrů vína do Večerky a nějaké buřty na večerní oheň ( jak prozřetelné). V Jiráskách jsme jen dali nekřesťansky drahý pivo a vyšlápli do mlhy na vrch Čáp. Rozhled byl nulový, začalo krápat, foukal ostrý vítr, a tak jsme hned pokračovali na Volání divočiny. Utábořili jsme se nakonec pod převisem ve svahu, nabrali suchá polena na osadě a topili a topili a topili…. Hrálo se na kytary, opékali špekouni, pil svařáček – prostě pohodička. Únava nás vyhnala již před půlnocí na kutě.

            Pondělní ráno bylo krutě stejné jako nedělní odpoledne. Údolím se valila mlha a do toho vlezle drobně pršelo. Trochu jsme se najedli a zkřehlými prsty sbalili bagáž na dnešní krátký přesun. Počasí nás totiž štvalo, ale domů se nám taky nechtělo, a tak Bobina v neděli večer telefénicky domluvila naši návštěvu v pačácké klubovně. Doplahočili jsme se do Janovic pod šedivou oblohou. Já cestou obdaroval Bobinu pugetem květů (blížilo se naše výročí seznámení), které jsem našel čirou náhodou v kontejneru u hřbitova. Bobina byla upřímně dojatá. V Janovicích nás krapet zklamala restauračka – byla zavřená. Krámek na rohu byl naštěstí otevřený a stůl před ním volný. Měli jsme do odjezdu vlaku hodinu a půl čas, a tak jsme nezaváhali a jali se pod náhle roztrhanou oblohou občerstvovat. Každý si dal pivečko podle chuti, výběr v obchůdku byl opravdu široký. Všem jsem pak uvařil v ešáku na liháči kávu. V jedenáct už jsme kodrcali hurvínkem do Trutnova, kde jsme se těšili na posezení v nějaké pěkné restauraci. Měli jsme tam totiž dvě hodiny na přestup (kdo to proboha v ČD takhle zprznil?). Opět jsme se ale těšili zbytečně – nádražka byla malá a plná, další restaurace byla na nás moc nóbl, v další bychom seděli roztrhaně atd. atp…. Všichni se postupně vrátili na nádražní peron, jen já, Bobina a Leoš jsme se na pokraji sil doplahočili až na náměstí, a tam zapadli do poměrně slušné kavárny. Když jsme si u věšáku sundávali bágly, sypal se z nás písek z Teplických skal a vytvářel roztomilé ornamenty na čistém modrém koberci. Zamaskovali jsme to, jak to šlo, a sedli si k volnému stolu. Objednali jsme si daremně chutnající kysličníkový Radegast a něco k jídlu. To už bylo lepší. Po hodinovém posezení, závěrečné kávě a zaplacení, jsme odešli zanechajíce za sebou odér třídenního čundru, několik tun písku, jehličí a listí. Bavili jsme se představou, jak po nás nastupuje na plac parta deratizátorů a hoďku má co dělat. Na nádraží jsme se opět srazili s odpadlíky a společně pak dojeli do New Páka city (čti: ňjů páka sity). Na nádraží na nás nikdo nečekal, ale telefonicky jsme se s Čiprem domluvili, že na nás počká před klubovnou, kam nás (ne)omylně vedla Bobina. Cestou nás s kvílícími pneumatikami předjel Čipr a Rejťas, neboli Pirát. Uvedli nás do místnosti a pak spolu s námi rozebrali co je a co není třeba na večerní paření spojené s videoprojekcí nakoupit. Nechali nám klíč od dveří a odjeli shánět pivo atp. My pak sami vyrazili do města na nákupy. V samce jsme nakoupili brambůrky, rum a jiné životně důležité potraviny a vrátili se zpět. Tam jsme se opět setkali s povedenou závoďáckou dvojkou, která nám přijela sdělit smutnou novinu – sudové pivo nesehnali! Usnesli jsme se tedy, že vystačíme alespoň s lahváčema, pro které kluci hned odjeli. Doba pokročila a v klubovně se začali scházet první návštěvníci a diváci. Když už byla místnost zpola zaplněná, dorazili pořadatelé i s kazetou jakéhosi avízovaného hororu. Ovšem z projekce stejně sešlo – kazeta byla nahrána long play a to v klubovně přítomné video neumělo přehrát. Ti, co přišli jen na film, tedy zase odešli a zůstalo nás jen pár na pět bas piva a necelou lahev rumu. A opět se pařilo, mě to celodenní trmácení zmohlo poněkud dříve, a tak jsem si pod stoly ustlal již v 23,30 hod. Ostatní se zatím vesele bavili dál, včetně Kukačky (ten skvěle všechny pobavil, když posunkama a grimasama „vyháněl“ v klubovně též sedícího majitele vedlejší hospůdky, který na nás odpoledne nebyl dvakrát milý).  Vydrželi prý až do brzkých ranních hodin.

Dopoledne nás vzbudilo sluníčko a zpěv ptáků. Sbalili jsme bagáž, najedli jsme se a pak jen tak nalehko vyšlápli podle Čiprovo plánku na zálesácký pozemek dva kilometry za městem. Pirát s Čiprem s námi nemohli – dávali totiž do kupy auto Pirátových rodičů, které se podařilo povedenému (a nacamranému) Rejťasovi v noci nabořit o obrubník. Doploužili jsme se pod jasně modrou oblohou až na krásnou pampeliškovou louku u nepěkné ruiny a pozdravili se s pracujícími zálesčaty i jejich vedoucím Jardou Urbanem, alias Poutníkem. Poseděli jsme v jasně zelené a svěží trávě, ochutnali „snad pitnou“ vodu ze studny a po půlhodinkovém pokecu se vrátili do Packé klubovny. Nahodili jsme bágly na záda a vyšli na poslední túru – 500 metrů k vlaku. Vlakem přes Turnov už jsme jeli jen jako mátohy. Pětidenní maratón se na nás všech projevil ve své obludné velikosti. A tak jsme pospávajíce dojeli do Boleslavi, a tam si při zalamování palců slíbili, že „za rok zas!“

 

K-O-N-E-C