III. ročník
Termín:
4. – 8. Května 2001
Počasí:
Polojasno, později oblačno, mlhavo. Den:21 st. / 15 st.
Noc:10 – 15 st.
Účast:Pavouk,Mišák,Kuku,Bobina,Valda,Pajda,Evik,Píďa,Fíďa,Cajs
Huron,Jirka,Maruška,Hanka K.K.,Vojta,Pavel,Honza,Marty
Poutník,Čipr,Chutkyn,Michal,Žába,Kikin,Vojta,Lucka,Leoš
J. h. Eliška a Martin.
Délka+převýšení:
Asi 20 km chůze a mnoho piv i kořalek!
Přípravy na tento
turnaj v ruských kuželkách započali již 14 dní před akcí samotnou. Po
mnoha provolaných minutách a prodebatovaných alternativách nás v pátek
odpoledne odjíždělo do Východních Čech čtrnáct. Ostatní měli dorazit
v sobotu po poledni. Narvanými vlaky jsme dojeli do Žďáru nad Metují,
kde jsme radostně vyskákali na peron nádražíčka. Nebe bylo polojasné a
my se zapadajícím sluncem v zádech vyrazili nahoru k Malíkoj. Žízeň
některých jedinců byla tak veliká, že skoro běželi. Nevyhlášený závod
vyhráli nakonec Pačáci s Píďou. Předjeli nás totiž v závěrečném kopci
autem, na jehož kapotu Píďa naskočil. Tak nás na vršku bylo už 19,
vlastně 21 – přibyli i Pavel s Honzou, nadšení to loňští účastníci.
Nejprve jsme seděli venku, ale chlad nás později vehnal do lokálu. A
začala pařba. Zněli kytáry i gitáry – to když se přidal slovenský „výrobca
gitár“ z Popradu. Večer k nám přibyli další dva – dorazila Růža s
Vojtou. To už nás bylo 23. Kolem půlnoci se začala parta rozpadat. Pod
vedením kérkonošáků odcházela polovina spát na El Dorado. My ostatní
jsme se asi hoďku po nich vyškrábali na vršek a tam se uložili ke
spánku, kde to šlo. Část pod „Převis usmíření“, další hned vedle a Pajda
s Evkou na vršek na „Bluďák“. Ještě před usnutím jsme skoro vysápli
Jaroušovu litrovku rumu. A pak už jen spokojený spánek.
Ráno
nás vzbudil křik ptáků a vítr šumící v korunách stromů. Vstali jsme,
posnídali a sestoupili dolů k Malíkoj. Tam už byla u pivní snídaně celá
druhá polovina naší party. Ještě jsme tedy dosnídali a pak spunktovali
výpravu do obou skalních labyrintů. Píďu, Fíďu a spol. jsme k výletu
nezlomili – nemohli se od půllitrů odtrhnout, a tak zůstali jako hlídači
našich báglů. My nejdříve vystoupali kolem Trpasličí skály k hornímu
Bludišti, kterým jsme úspěšně prokličkovali až k Čertovu autíčku, kde
jsme neodolali a utvořili skupinové foto. Z horních vyhlídek jsme
vzhlíželi do oblačné mlhy, což nás rychle zahnalo dolů – do Dolního
labyrintu. Tam se Jirka, Jarda a Michal podrobili přijímacímu rituálu
Ostaše – sestupu do sluje Českých bratří. Zatímco funěli svahem, Bobina
s Růžou rozehráli šiškobejsból, který se posléze zvrhnul ve všeobecnou
šiškovou válku. Po půlhodince se naše, teď již zboulovaná parta,
přesunula ke 2 km vzdálenému Kočičímu hradu – děravému skalnímu bloku,
v jehož okolí se nachází i pár slušných bivaků. Pár jedinců si hrálo na
horo[r]lezce a ostatní odpočívali pod náhle hřejícími paprsky slunce. Po
hodince jsme se zvedli a dali se volným terénem pod skalami na zpáteční
cestu. Ze zatažené oblohy začalo krápat, a tak jsme zrychlili svůj krok
a jen s krátkou zastávkou u pomníčku Henryho došli zpět k Malíkoj.
Krátkou přeháňku jsme přečkali v lokále a pak už začal vlastní turnaj.
V závěru prvního kola dorazil i Kikin s Vojtěchem, Leošem a Luckou, ke
kterým se přidali přihlížející diváci Martin s Eliškou. Včetně přítele
Martyho bylo tedy celkem 27 soutěžících. Vyřazovacími koly se nakonec do
finále probojovali Mišák, Pavel a Lucka. Předvedli všem napínavý souboj,
kdy o vítězi rozhodl až závěrečný rozstřel mezi Mišákem a Pavlem, který
dopadl lépe pro prvně jmenovaného. Pavel tedy skončil druhý a na třetím
místě se umístila Lucka. Rozloučili jsme se s Pačáky, kteří museli jet
domů a ve večerním šeru se přesunuli do restaurace. Tam se velice rychle
rozjela zábava, kterou nezklidnilo ani vyhlášení vítězů všech kategorií
(jednotlivci a nově i družstva), předání cen a pozvání na další ročník.
Pak už jen zněly kytary, zpěv, cinkot sklenic a smích. Večer jsme
samozřejmě zakončili jak se sluší a patří frťanovou smrští. Po půlnoci
nás Petr rozehnal do hajan. Někdo zůstal, někdo šel nahoru, někdo dolů,
ale všichni určitě usínali v pohodě a v klidu po příjemně prožitém dni –
III. ročníku LFC 2001.
 Ráno
bylo šedivé a nepříliš vlídné. Po snídani u Malíka a společné fotce
tvrdého jádra se naše skupina rozdělila. Zatímco někteří zůstali, aby
později jeli domů. Někteří vyrazili do Teplic na vlak. Odtamtud
odjížděli Růžičci,Evik a Jirka dom a my – početný zbytek – vyrazili do
Teplických skal. Cestou jsme se samozřejmě zastavili v Rybárně, abychom
nabrali sil na dlouhou „rovinku“ do Jiráskových skal. Leoš došel obětavě
koupit několik litrů vína do Večerky a nějaké buřty na večerní oheň (
jak prozřetelné). V Jiráskách jsme jen dali nekřesťansky drahý pivo a
vyšlápli do mlhy na vrch Čáp. Rozhled byl nulový, začalo krápat, foukal
ostrý vítr, a tak jsme hned pokračovali na Volání divočiny. Utábořili
jsme se nakonec pod převisem ve svahu, nabrali suchá polena na osadě a
topili a topili a topili…. Hrálo se na kytary, opékali špekouni, pil
svařáček – prostě pohodička. Únava nás vyhnala již před půlnocí na kutě.
Pondělní ráno bylo krutě stejné jako nedělní odpoledne. Údolím se valila
mlha a do toho vlezle drobně pršelo. Trochu jsme se najedli a zkřehlými
prsty sbalili bagáž na dnešní krátký přesun. Počasí nás totiž štvalo,
ale domů se nám taky nechtělo, a tak Bobina v neděli večer telefénicky
domluvila naši návštěvu v pačácké klubovně. Doplahočili jsme se do
Janovic pod šedivou oblohou. Já cestou obdaroval Bobinu pugetem květů
(blížilo se naše výročí seznámení), které jsem našel čirou náhodou
v kontejneru u hřbitova. Bobina byla upřímně dojatá. V Janovicích nás
krapet zklamala restauračka – byla zavřená. Krámek na rohu byl naštěstí
otevřený a stůl před ním volný. Měli jsme do odjezdu vlaku hodinu a půl
čas, a tak jsme nezaváhali a jali se pod náhle roztrhanou oblohou
občerstvovat. Každý si dal pivečko podle chuti, výběr v obchůdku byl
opravdu široký. Všem jsem pak uvařil v ešáku na liháči kávu. V jedenáct
už jsme kodrcali hurvínkem do Trutnova, kde jsme se těšili na posezení
v nějaké pěkné restauraci. Měli jsme tam totiž dvě hodiny na přestup
(kdo to proboha v ČD takhle zprznil?). Opět jsme se ale těšili zbytečně
– nádražka byla malá a plná, další restaurace byla na nás moc nóbl,
v další bychom seděli roztrhaně atd. atp…. Všichni se postupně vrátili
na nádražní peron, jen já, Bobina a Leoš jsme se na pokraji sil
doplahočili až na náměstí, a tam zapadli do poměrně slušné kavárny. Když
jsme si u věšáku sundávali bágly, sypal se z nás písek z Teplických skal
a vytvářel roztomilé ornamenty na čistém modrém koberci. Zamaskovali
jsme to, jak to šlo, a sedli si k volnému stolu. Objednali jsme si
daremně chutnající kysličníkový Radegast a něco k jídlu. To už bylo
lepší. Po hodinovém posezení, závěrečné kávě a zaplacení, jsme odešli
zanechajíce za sebou odér třídenního čundru, několik tun písku, jehličí
a listí. Bavili jsme se představou, jak po nás nastupuje na plac parta
deratizátorů a hoďku má co dělat. Na nádraží jsme se opět srazili
s odpadlíky a společně pak dojeli do New Páka city (čti: ňjů páka sity).
Na nádraží na nás nikdo nečekal, ale telefonicky jsme se s Čiprem
domluvili, že na nás počká před klubovnou, kam nás (ne)omylně vedla
Bobina. Cestou nás s kvílícími pneumatikami předjel Čipr a Rejťas,
neboli Pirát. Uvedli nás do místnosti a pak spolu s námi rozebrali co je
a co není třeba na večerní paření spojené s videoprojekcí nakoupit.
Nechali nám klíč od dveří a odjeli shánět pivo atp. My pak sami vyrazili
do města na nákupy. V samce jsme nakoupili brambůrky, rum a jiné životně
důležité potraviny a vrátili se zpět. Tam jsme se opět setkali
s povedenou závoďáckou dvojkou, která nám přijela sdělit smutnou novinu
– sudové pivo nesehnali! Usnesli jsme se tedy, že vystačíme alespoň s lahváčema,
pro které kluci hned odjeli. Doba pokročila a v klubovně se začali
scházet první návštěvníci a diváci. Když už byla místnost zpola
zaplněná, dorazili pořadatelé i s kazetou jakéhosi avízovaného hororu.
Ovšem z projekce stejně sešlo – kazeta byla nahrána long play a to
v klubovně přítomné video neumělo přehrát. Ti, co přišli jen na film,
tedy zase odešli a zůstalo nás jen pár na pět bas piva a necelou lahev
rumu. A opět se pařilo, mě to celodenní trmácení zmohlo poněkud dříve, a
tak jsem si pod stoly ustlal již v 23,30 hod. Ostatní se zatím vesele
bavili dál, včetně Kukačky (ten skvěle všechny pobavil, když posunkama a
grimasama „vyháněl“ v klubovně též sedícího majitele vedlejší hospůdky,
který na nás odpoledne nebyl dvakrát milý). Vydrželi prý až do brzkých
ranních hodin.
Dopoledne nás
vzbudilo sluníčko a zpěv ptáků. Sbalili jsme bagáž, najedli jsme se a
pak jen tak nalehko vyšlápli podle Čiprovo plánku na zálesácký pozemek
dva kilometry za městem. Pirát s Čiprem s námi nemohli – dávali totiž do
kupy auto Pirátových rodičů, které se podařilo povedenému (a nacamranému)
Rejťasovi v noci nabořit o obrubník. Doploužili jsme se pod jasně modrou
oblohou až na krásnou pampeliškovou louku u nepěkné ruiny a pozdravili
se s pracujícími zálesčaty i jejich vedoucím Jardou Urbanem, alias
Poutníkem. Poseděli jsme v jasně zelené a svěží trávě, ochutnali „snad
pitnou“ vodu ze studny a po půlhodinkovém pokecu se vrátili do Packé
klubovny. Nahodili jsme bágly na záda a vyšli na poslední túru – 500
metrů k vlaku. Vlakem přes Turnov už jsme jeli jen jako mátohy.
Pětidenní maratón se na nás všech projevil ve své obludné velikosti. A
tak jsme pospávajíce dojeli do Boleslavi, a tam si při zalamování palců
slíbili, že „za rok zas!“
K-O-N-E-C |
