wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

Vandr pod horama

Maloskalsko, Železnobrodsko

srpen 2000

 

Termín: 18. – 20.srpna 2000

Počasí:  jasno až polojasno, Den:35st.

                                          Noc:20st.

Účast: Bobina, Huron, Pítr, Čipr, Chutkyn, Pavouk

Délka+převýšení: 35km + zhruba 500m.

 

Tenhle vandr  jsem vlastně spunktoval já s Bobinou. Nakonec jsme v pátek z debřského nádraží vyjížděli ve čtyřech. Já, Bobina a Huron s bráchou Pítrem jsme ujížděli vlakem až na Malou Skálu. Tam jsme s úlevou opustili narvaný dusný vlak a nechali se svou žízní dovést k Boučkům. V roubené chalupě byl příjemný chládek a orosená dvanáctka v nás jen zašuměla. A kdyby jenom jedna!  Poseděli jsme v tomto příjemném prostředí dvě hodiny a dočkali se i Pačáků, kteří dorazili až tak dlouho po nás. Jako vždy museli Čipr s Chutkynem něčím šokovat – na krku se každému z nich houpal zvláštní „psí“ košík vyrobený z drátu. A protože chlapci již dospívají mělo to samozřejmě účel ryze alkoholický – mobilní držák na lahváče. Čipr navíc přitáhl obnošenou zubní protézu, s kterou jsme si užili mnoho legrace po celý veekend. Ještě jsme dali pivko, někdo buřta a v  podvečeru vypadli ven. Opláchli jsme se v Jizeře a vyšlápli do kopce směr Drábovna. Pod vrškem stoupáku jsme u studny načepovali vodu, omyli pot a vedení převzal Čipr. Šeřícím se lesem nás pak dovedl do campu „Foukané díry“(pro 4-6 lidí). Shodili jsme bágly a rozhodli se podívat na Drábovnu. Západ slunce jsme sice už nestihli, i tak to ale stálo za to. Cestou k tábořišti jsme už skoro po tmě nasbírali dřevo a poté spáchali večerní oheň. Tmu ozářily plameny a mastné huby večeřících trampů. Les provoněly opékané buřty a domácí bramboráčky (moje práce). Huron později naladil kytaru a jal se za našeho přispění zkulturňovat páteční večer. Čipr s Chutkynem dávali s čím dál tím menší ochotou kolovat lahváče. Občas mezi námi prošla Pítrova placatka s rumem. Pozdě v noci dorazil totálně ožralý, nám neznámý tramp. Chvíli poseděl a dal napít točeného Gamba z PET lahve. Hrálo se a zpívalo dlouho. Možná by se hrálo a zpívalo ještě déle, kdyby nám Chutkyn nezahrál na kytaru poslední píseň večera – Nirvánu. Při své umělecké produkci přetrhl strunu, a tak jsme se odebrali na kutě. Neznámý odešel spát pryč, Huron s Pítrem zalezli pod převis, Čipr s Chutkynem se rozložili pod skalou u ohniště a já s Bobinou jsme ulehli na jehličí přímo pod koruny vysokých borovic. V noci vál silný vítr (proto tedy Foukané díry?) a ostře svítil měsíc v úplňku.

Ráno bylo zataženo, ale teplo. Vstávali jsme už v sedm (ranní ptáče Huron dokonce v šest), snídalo se a vypil se Chutkynův zašitý poslední lahváč. Když jsme sbalili a uklidili, dorazil noční návštěvník, který se zde rozhodl zůstat. Rozloučili jsme se a vyšlápli lesem mezi skalama do vsi Frýdštejn. Zastavili jsme se kousek od značené cesty na vyhlídce na Pantheon a Sušky zpola zakryté stromy. Pod plošinou nás zaujal i upravený skalní převis pro asi 7 lidí. V poprchávání jsme potom šlapali silničkou mezi chalupami. Po 1,5km jsme odbočili stále silnicí k vesnici Frýdštejn. Nebe se úplně vyjasnilo a slunce začalo nemilosrdně pálit. Za námi byl nádherný výhled na Český Ráj – Kozákov, Trosky, Drábky…. Ve Frýdštejně jsme na poslední chvíli koupili chleba, minerálky i lahvoně. Posadili jsme se na lavice a posilňovali se před výstupem na Kopaninu. Když už jsme chtěli vyšlápnout hore kopcom, všiml jsem si autobusové zastávky (!). Za deset minut už jsme stoupali serpentinami silnice poloprázdnou karosou. Vystoupili jsme u Myslivny asi 200m od rozhledny a děkovali bohu za veřejnou dopravu. Pod věží rozhledny jsme shodili bágly, zaplatili vstup 8kč a vyšlapali po 78 schodech na vrchol cihlového válce. Výhled byl nádherný, i když byl vzdálený obzor cloněn žlutavým smogovým oparem. Už s bagáží jsme „sestoupili“ zpět k chatě Myslivna, kde bodlo pod slunečníkem chlazené točené pivko. Po tomto pohodovém odpočinku jsme se dali na cestu s kopce k hradu Frýdštejn. Jelikož vstupné za samostatnou prohlídku zříceniny stálo 25kč, vzali jsme zavděk obědem z vlastních zásob, který jsme spořádali ve stínu hradeb. Za 30kč jsme pak shlédli vystoupení rytířů z Maloskalska – skupiny Quentim. Po této kulturní akci  jsme šlapali frýdštejnsko-pantheonským hřebenem do údolí Malé Skály. S malým zablouděním jsme tam za dvě hodinky dorazili. Hospodu U Boučků jsme minuli a s chutí zanořili své upocené tělesné schránky do chladivých vod Jizery. Všichni až na Hurona, který zapomněl doma plavky, a tak si na frekventovaném místě u mostu máchal jen nohy. Po osvěžující koupeli nás čekalo osvěžení U Boučků. Dali jsme pivka (někdo i limču) i něco k jídlu. Po příjemných dvou hodinách jsme se přesunuli na vlak. Ne, ještě jsme nejeli domů. Rozhodli jsme se totiž přemístit do Navarova. Ovšem jaké bylo naše překvapení, když nám paní výpravčí sdělila, že vlak, kterým chceme jet v sobotu nejede. A tak jsme museli další hoďku a čtvrt čekat na  další. Ten nás pak dovezl do Želbrodu, kde jsme v šeru přestoupili a motorákem skoro za tmy dojeli do sobotního cíle – zastávky Návarov. Bohužel tma byla i v hospodě. Sešli jsme tedy k říčce Kamenici  a tam jsme rozbili noční tábořiště v místě, kde byla kdysi Bobina na letním táboře s Jablonečáky a Pasečáky. Stahali jsme s kopců trochu dřeva a rozdělali oheň, u kterého jsme pak vydrželi až do pozdní noci, kdy shořel poslední kousek větve. Mezitím jsme se stačili najíst a zazpívat spoustu písniček s již hrající Huronovo kytarou (natáhl novou strunu a Chutkynoj už ji nepůjčil). Čipr zůstal spát u ohniště, Huron s Pítrem si lehli pod vlastnoručně vyrobený celtový přístřešek, já, Bobina a Chutkyn jsme se rozložili jen tak pod stromy. Noc byla pohodová až do 4,30. Proudil mně hrom a vzápětí oslnil blesk, a další hrom….Blížila se pořádná bouřka Z prvními kapkami deště jsme se přesunuli pod Hurono-Pítrovo přístřeší a tam skoro v suchu přečkali dvaceti minutovou průtrž mračen. Bouře přešla a my mohli pokračovat v načatém spaní. Ráno se nikomu krom Hurona (samozřejmě) ze spacáku nechtělo. Nakonec nás v půl deváté vyhnalo s pelechů sluníčko. Za šumění Kamenice jsme snídali a balili věci na poslední cestu tohoto vandru. Šli jsme se i podívat na peřeje a chaty kousek proti proudu říčky. V půl desáté jsme vystoupali v plné polní 500 metrů na zříceninu hradu Navarov. Po chvilkové relaxaci jsme opět sestoupili dolů a zapadli do již otevřené hospody proklínajíc její nesmyslnou otvírací a zavírací dobu (10 – 20 hod). Dali jsme litoměřické pivko a pobavili se nad nápojovým lístkem, který mimo jiné nabízel i nápoj „JIM BIM“. Po hodince už jsme šlapali podél peřejnaté Kamenice. Cesta se kroutila podél skal, stoupala vysoko nad říčku aby vzápětí spadla až na dno kaňonu. Kousek za stanicí Jesenný po dalším prďáku a následném propadáku jsme zastavili na břehu divoké řeky a smočili se v její ledové vodě. Čipr dokonce na Adama. Nechal totiž své plavky-slipy den před tím na maloskalském nádraží. Po osvěžení následovala opět rasovina cesty. Přes ústí Vošmendy jsme došli   v půl druhé odpoledne na Podspálov.    A tam jsme na soutoku Kamenice a Jizery vandr zakončili pořádnou dlabanicí v narvané restauračce. Pak už nás ve čtyři hodiny odvážel vlak domů.