Český Ráj

Termín: 18. – 19.listopadu 2000

Počasí: v sobotu mlhavo, zataženo 5st., v neděli jasno –3st.

Účast: Ještěrka, Balů, Pavouk

Délka trasy: 25 km

Na horách  už roztál první poprašek sněhu ,a tak nezbylo než se co nejrychleji vydat na poslední vandr podzimu. Nikdo nějak neměl čas, takže nakonec jsme na ten dvoudenní čundřík jeli hurvínkem v sobotu ráno tři. Já, Ještěrka a Balů jsme vystoupili v chladném a mlhavém ránu na libošovickém nádraží. Vykročili jsme skoro bezcílně a vlastně až nad lahváčem, který jsme popíjeli před krámem v Libošovicích jsme se rozhodli jít na hrad Kost. Brouzdali jsme se mokrou trávou, nořili boty do jílovitého bahna a komentujíc pošmourné počasí došli až k potoku. Lávka přes něj chyběla, a tak jsme museli nevelký tok zdolat po kamenech a vyškrábat se na bahnitý břeh. Pak už jsme došli jen kousek pod Kost. Tam došlo k dalšímu rozhodování. V úvahu připadali dva cíle – buď Dneboh, nebo Sedmihorky. Jelikož jsme byli nakloněni oběma variantám stejně , došlo na můj návrh a na hod mincí. Neházel jsem korunou ale dvackou(kovovou, samozřejmě). Padl orel a bylo rozhodnuto. Vyrazili jsme přes Vyskeř do Sedmihor. Stoupali jsme ke vsi Dobšice a nebe nad námi se začalo pomalu protrhávat. Sbírali jsme houby přímo na cestě, ale byli dost červivé, a tak jsme je rovnou zahazovali. Na Dobšické návsi jsme v krámě zakoupili lahváče a chvilku poseděli v útulné autobusové zastávce. Po půlhoďce už jsme opět šlapali polem a později sestupovali lesem do údolí pod Vyskeř. Tam jsme se jen nadechli a začal zničující stoupák. V kopci jsme se osvěžili výtečnými jablky a nahoře se odměnili pivečkem i gáblíkem ve vyskeřském penzionu. Po příjemném asi devadesáti minutovém posezení nás čas vyhnal dál. Cestou po silnici na Hrubku jsme prohodili pár slov z roztroušenou partou „takytrampů“. Když nám sdělili, že jdou spát na Faraóny, bylo jasné, že my spíme jinde. Z Hrubé skály jsme sešli Myší dírou k Honzovi do Sedmihorek. Na zcela prázdném kiosku visela cedulka sdělující, že provozovna je do  konce března 2001 uzavřena. Rozhodli jsme se tedy navečeřet na Vlčím převisu. Cestou tam jsem navrhl, aby jsme se šli podívat na Koupák, který by mohl být taky zavřenej. A taky že byl. Od sportujících pentanquistů vyzvěděl Balů podrobnosti o zavřených provozovnách OREA. Všechny vedoucí nové vedení vyházelo a do března vyhlásilo konkurs na jiné. Bylo nám jasno, že v Sedmihorkách je pro trampy mrtvo. Koukli jsme do jízdního řádu a odhlasovali rychlý přesun k vlaku. Stihli jsme ho akorát – v Ještěrčině případě s odřenýma patama. Motorákem jsme se nechali dovést do Turnova, tam bleskově přestoupili do vlaku směr Boleslav. Už za šera jsme vyskakovali na peron Březinského nádražíčka. Pomalu jsme se doploužili do Olšiny. Před garáží jsme si dali ve vlezlém chladnu pivčo, načuchali se vůně právě pečeného prasátka a došli jen kousek na rozcestí pod Drábkama, kde jsme se na prkenném stole za svitu čelovek bohatě navečeřeli z vlastních zásob. Spráskli jsme dvě konzervy a notně promrzlí jsme se přesunuli zapít gáblík do Dnebožské hospůdky Pod kaštany. Ta se pak stala na dalších šest hodin naším domovem. Vypili jsme za tu dobu poměrně slušný plůtek piv. Pokecali o lecčems, pozdravili se s Babčou a dozvěděli se i místní novinky. Například tu, že Babča se vdala za toho pána co  s ní přišel. Inu, dějou se věci. Po půlnoci jsme byli nekompromisně vyhozeni ven do mrazu. Pod čistě hvězdnou oblohou jsme šťastně dovrávorali pod převis Bodlina ve Zlaťáku. Ani jsme nerozdělávali oheň a okamžitě ulehli do spacáků. Během chvilky se temným lesem rozléhalo trojí pravidelné oddechování. Ráno v osm mě probudil chlad táhnoucí mi na obnažený obličej a první sluneční paprsky. Po půl deváté jsem už nevydržel a musel opustit vyhřátý pelech. Včera zkonzumovaná tekutina musela dokončit svůj oběh. Poté jsem rozdělal zkřehlýma rukama za pomoci sobotní Mladé fronty oheň, na což čekali Balů s Ještěrkou. Pak vstali i oni a začalo se snídat, vařil se čaj, vydatně dochucovaný rumem. Po ranním sytém gáblíku jsme vyšlápli po červené šedivákem pod Valečov. Hospoda v Zásadce byla zavřená a i v Bosni ctili neděli. Nakrmili jsme tedy alespoň koně a šlapali dál silnicí do Kněžmosta, kde jsme hodlali poctít svou návštěvou Piliňáka. Cestou jsme ještě pokecali s Babči synátorem Zdeňkem, který jel z Kněžmosta na kole. Piliňáka jsme se štěstím zastihli, prohodili pár slov, předali si telefonní čísla, navzájem se trochu poškádlili a pak se rozloučili. Opět ve třech jsme zapadli do hospody k Hasičům a tam hledali nejvýhodnější vlakové spojení domů. Došlo k tomu, že jsme se rozdělili. Zatímco já jel  vlakem přes Bakov, oni čekali na další vlak do Bousova.

            Přes špinavé sklo lomozící lokálky hřálo slabě a s posledních sil listopadové slunce. Lehce promrzlej jsem přijímal ty poslední paprsky podzimu.

K-O-N-E-C