wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

Vandr do Polomek

Kokořínsko

 

Termín: 1. – 3. září 2000

Účast: Huron, Eva, Petra, Bobina, Pavouk.

Počasí: sobota polojasno,20st.neděle oblačno, 17st.

 

Blížil se konec léta a už to bylo cítit ve vzduchu. Neváhali jsme tedy a využili posledního prázdninového víkendu. V pátek jsme já, Bobina, Huron a jeho dcery Petra s Evou, vyrazili motorákem na Kokořínsko. Pajda dal raději přednost práci a s námi nejel. Hned na hlaváku nás „ne“překvapil Čepek. Taky s kamarády razil na Kokořínsko – do campu Bororo. Ve Mšeně jsme sice společně vystoupili, ale pak se naše cesty rozdělili. Šlapali jsme mšenským parkem kolem hradu a muchomůrky až k romanovské hájovně. Odtamtud jsme po ještě vlhké silnici scházeli na křižovatku v Ráji. Cestou se nám nabízeli pohledy do kraje. Ze skoroptačí perspektivy jsme hleděli na zapadajícím sluncem nasvícené páry stoupající z borových lesů. Už se den nachýlil, když jsme zapadli do rájecké hospody. Dali jsme pivko i limo a rozhodovali se kam jít spát. Původně plánované Bílé skály jsme zavrhli – podle všech příznaků (mnoho starotrampů) se tam konala nějaká větší akce. Nakonec jsem navrhl nedaleký amícký camp Wolfs pack. Již za šera jsme se tam jen s malým blouděním přesunuli. Camp byl prázdný a uklizený. Nasbírali jsme v blízkém okolí dřevo a spáchali u skalní stěny oheň, na kterém jsme si poté začali připravovat véču. Když jsem bral ze skalní škvíry polínko, cosi mně žahlo do ruky. A nebyla to kopřiva. Jak jsme po bližším ohledání zjistili, v puklině bylo probouzející se vosí hnízdo. A tak začal bleskový přesun pod nedaleký mini převis. Zatímco jsme stěhovali bagáž, má ruka pomalu měnila svůj, již tak podivný, tvar. I na novém fleku jsme rozdělali oheň a nocí zazněla Huronova kytara spolu s našimi hlasy. O jedenácté nás už opravdu přemohla únava a my zalezli do spacáků. I já jsem zalezl do spacáku, ovšem ne celý. Ne že by se tam má oteklá ploutev nevešla, ale nechal jsem ji venku luftovat. Ráno v půl třetí mě proudila rána a ostré světlo. Už to bylo zase tady – bouřka. Během deseti minut se spustil liják a my se museli víc přitisknout k sobě i ke skalní stěně. Bobina prohlásila Hurona za Bouřkového dědka. Už minule, když s námi byl na Návarově byla taky bouřka. Až s náma pojede v zimě, tak to si teprve užijem. Ono zažít blizard pod širákem je víc než dobrodružné, tak proč ne? 

      Ráno bylo nebe modré a foukal silný vítr. Pomalu jsme vstávali, snídali a balili. Ohřívali se u ohýnku a plánovali kam dál. Bobina jela na noční, a tak jsme museli počítat s cestou k vlaku. Nakonec jsme vyrazili v půl deváté směr Vrátenská hora. Kousek za Rájem jsme minuli nimrody, kteří se slavnostně chystali k lovu divokých kachen a pomalu pak došli k huculské farmě (Hucul klub). Bohužel na koních nás nesvezli. Chystali na ten den křtiny tříměsíčního hříbátka. Alespoň nás mladá paní (či snad slečna) provedla stájemi, což bylo taky zajímavé. Údolí jsme opustili po červené značce, která nás vedla stále strmějším svahem vzhůru. K nelibosti nás všech (hlavně supící Petry) trval výstup dobrou půlhodinku. Pak jsme šli lesem po vrstevnici až k pohádkové louce v úbočí Lipového vrchu. Plácli jsme sebou do sluncem vyhřáté trávy a relaxovali. Holky se dali do sbírání sladkých ostružin, Huron srážel jablka a já to všechno ochutnával. Byl jsem totiž stále mrzák. Ruka byla rudá a i stejně veliká, jak jabka co jsme jedli. Po příjemné hodince jsme se zvedli a pod mým vedením šlapali mojí a Pajdovo zkratkou hore kopcom. Obešli jsme vrch Kuželík a již po modré značce vyšli z lesa. Na jeho kraji se nám otevřel hrůzostrašný pohled na Vrátenskou horu, která se vzpínala k obloze na druhé straně údolí. Pod kopcem, kam jsme sešli za chvilku, jsme se zhluboka nadechli a jali se absolvovat ten den již několikátý výstup. Konečně nahoře!!! Aby toho nebylo málo, shodili jsme bagáž a vyšlapali ještě dalších přibližně sto dvacet devět schodů na vrchol nedávno otevřené rozhledny. Výhled byl okouzlující – Bezděz, Klíč, Říp, Ještěd, M. Boleslav, mlhavě Krkonoše, Jizerky… Po půlhodinovém obdivování okolní krajiny jsme hladoví a žížniví sestoupili do dva kilometry vzdáleného Nosálova. Hospůdkou „U nás“ jsme rozhodně zklamaní nebyli. Chutné jídlo i pivko nám dalo zapomenout na strasti cesty i horšící se počasí. Pod stále méně polojasnou oblohou jsme potom vyrazili přes Lobeč do Skramouše s Bobinou na nádraží. Odtamtud jsme paradoxně odjížděli první my. Já, Huron, Eva a Petra jsme z motoráku odjíždějícího směr Kanina mávali Bobině čekající na vlak do M.B. V Kanině jsme vystupovali za úplně jiného počasí. Nebe bylo černé a těžké nízko letící mraky hnal ostrý a studený vítr. Na silnici za nádražím jsme se přioblékali a těšili se do Kaninské hospůdky „U Součků“ na grog. Kaninou jsme ovšem nakonec jen prošli, protože obě existující osvěžovny byly zavřené. Sešli jsme tedy po silnici ke Grobiánovi a za křižovatkou zapadli ke Slavíčkům. Po ohřátí a bramborákové večeři jsme i toto útulné zařízení opustili. Šlapali jsme šerem jen kilák do „Díry“. Tam jsme nasbírali dřevo a čekali na soumrak. Čekání nám zpestřovala Petra vyprávěním celé plejády vtipů. Po šesté jsme zapálili oheň a povečeřeli. Pak všechny přemohla únava a již před devátou zalehli. Jen já ještě asi hoďku přiživoval oheň a čučel do plamenů. Když už žhnuly jen uhlíky, zavírající oči mi dali jasně najevo, že je čas jít spát. Nespal jsem ale dlouho asi v půl dvanácté mě vzbudili hlasy. Na kole si to k našemu bivaku přifrčel jakýsi podivín, který zatímco neomaleně rozdělával oheň o sobě prohlašoval že ho tady každý zná a že sem na Arsenku už jezdí dobrejch dvacet let. Nakonec se uložil na prahu jeskyně a začalo nové dějství jeho výmluvnosti. Chrapot, jež se posléze rozezněl musel být slyšet na kilometry daleko. Chvílemi jsem začínal mít strach o Klondikův (tak se představil) život. Vždy ale podezřelé ticho rozetnul další ohlušující zvuk motorové pily jeho hrtanu.

      Bouřlivou noc jsme přeci jen přežili a ráno velice neradi vstávali. Zatímco si Klondike na ohni sušil nelibě vonící fusekle, my snídali. Jak romantické. Pak začali Huron s Klondikem preludovat na kytaru a skládat text k rytířské melodii. Já se sebral a šel se opláchnout k Ladčinu prameni (800 m). Když jsem se vrátil píseň byla zdařile zkomponována a my mohli vyrazit na cestu. Evidentně švorcový Klondike na nás „vyžebral“ nějaký drobný  a trochu jídla. Rádi jsme se s ním u Grobiána rozloučili a zatímco on směřoval propít darované peníze ke Slavíčkům, my se prodírali roštím pod Staráky. Výstup divokou roklí k rozsáhlým tesaným jeskyním pod vsí Kokořín byl zabijácký, ale zvládli jsme to a splavení stanuli na skalním ostrohu v úrovni korun stromů. Po krátkém odpočinku jsme podnikli už jen krátký přesun do Kokořína, kde jsme vyčkali deset minut až otevřou restauraci Myslivna. Šťastni jsme opustili nevlídné, chladné povětří a zapadli do příjemného lokálu. Dali jsme kafčo, holky limču a po milé hodince se vydali na další cestu. Courali jsme se po silnici k hradu Kokořín a pak šli údolím k Pokličkám. Vydupali jsme neskutečných 198 schodů a octli se tak vysoko nad Kokořínským dolem. V lese v pomyslném závětří jsme poobědvali z našich nestřídmých zásob, abychom pak mohli pokračovat do Mšena. U mšenského koupaliště nás překvapilo veliké množství aut. Byli to filmaři, kteří zde natáčeli film Rebelové. Na náměstí jsme neomylně zamířili ke Lvoj. Čekání na vlak jsme si tam zkrátili konzumací pivka, limonád a pohárů. Dokonce jsme naživo spatřili režiséra Filipa Renče. Když už jsme odcházeli k vlaku spatřili jsme naživo i Čepka s Omarem. Co se týče Čepka, tak to bylo opravdu štěstí. Byl zkrvavený a vesele nám vyprávěl jak na něj ráno spadl strom. Inu, každý jsme nějaký. Na nádraží jsme měli akorát tak čas napsat si vzpomínku do cancáků a pak už nás odvážel v dešti motorák domů. Cestu hrkotavým hurvínkem zpříjemnil Vilík z Čepkovo party veselými písničkami. Například píseň Gumová žena s textem na známí hit Šalalalalala -lalalala byla víc než vydařená. A tak skončil vesele, tenhle podle kalendáře  poslední letní, počasím proměnlivý vandr.

 

- KONEC -

P.S. Fotky z tohoto vandru se bohužel nedochovaly - Pavouk nechal foťák doma a Huron fotky někde založil :-(.