|
Kokořínsko
Termín:
1. – 3. září 2000
Účast:
Huron, Eva, Petra, Bobina, Pavouk.
Počasí:
sobota polojasno,20st.neděle oblačno, 17st.
Blížil se konec léta a už to bylo cítit
ve vzduchu. Neváhali jsme tedy a využili posledního prázdninového
víkendu. V pátek jsme já, Bobina, Huron a jeho dcery Petra s Evou,
vyrazili motorákem na Kokořínsko. Pajda dal raději přednost práci a
s námi nejel. Hned na hlaváku nás „ne“překvapil Čepek. Taky s kamarády
razil na Kokořínsko – do campu Bororo. Ve Mšeně jsme sice společně
vystoupili, ale pak se naše cesty rozdělili. Šlapali jsme mšenským
parkem kolem hradu a muchomůrky až k romanovské hájovně. Odtamtud jsme
po ještě vlhké silnici scházeli na křižovatku v Ráji. Cestou se nám
nabízeli pohledy do kraje. Ze skoroptačí perspektivy jsme hleděli na
zapadajícím sluncem nasvícené páry stoupající z borových lesů. Už se den
nachýlil, když jsme zapadli do rájecké hospody. Dali jsme pivko i limo a
rozhodovali se kam jít spát. Původně plánované Bílé skály jsme zavrhli –
podle všech příznaků (mnoho starotrampů) se tam konala nějaká větší
akce. Nakonec jsem navrhl nedaleký amícký camp Wolfs pack. Již za šera
jsme se tam jen s malým blouděním přesunuli. Camp byl prázdný a
uklizený. Nasbírali jsme v blízkém okolí dřevo a spáchali u skalní stěny
oheň, na kterém jsme si poté začali připravovat véču. Když jsem bral ze
skalní škvíry polínko, cosi mně žahlo do ruky. A nebyla to kopřiva. Jak
jsme po bližším ohledání zjistili, v puklině bylo probouzející se vosí
hnízdo. A tak začal bleskový přesun pod nedaleký mini převis. Zatímco
jsme stěhovali bagáž, má ruka pomalu měnila svůj, již tak podivný, tvar.
I na novém fleku jsme rozdělali oheň a nocí zazněla Huronova kytara
spolu s našimi hlasy. O jedenácté nás už opravdu přemohla únava a my
zalezli do spacáků. I já jsem zalezl do spacáku, ovšem ne celý. Ne že by
se tam má oteklá ploutev nevešla, ale nechal jsem ji venku luftovat.
Ráno v půl třetí mě proudila rána a ostré světlo. Už to bylo zase tady –
bouřka. Během deseti minut se spustil liják a my se museli víc
přitisknout k sobě i ke skalní stěně. Bobina prohlásila Hurona za
Bouřkového dědka. Už minule, když s námi byl na Návarově byla taky
bouřka. Až s náma pojede v zimě, tak to si teprve užijem. Ono zažít
blizard pod širákem je víc než dobrodružné, tak proč ne?
Ráno bylo nebe modré a foukal silný
vítr. Pomalu jsme vstávali, snídali a balili. Ohřívali se u ohýnku a
plánovali kam dál. Bobina jela na noční, a tak jsme museli počítat
s cestou k vlaku. Nakonec jsme vyrazili v půl deváté směr Vrátenská
hora. Kousek za Rájem jsme minuli nimrody, kteří se slavnostně chystali
k lovu divokých kachen a pomalu pak došli k huculské farmě (Hucul klub).
Bohužel na koních nás nesvezli. Chystali na ten den křtiny tříměsíčního
hříbátka. Alespoň nás mladá paní (či snad slečna) provedla stájemi, což
bylo taky zajímavé. Údolí jsme opustili po červené značce, která nás
vedla stále strmějším svahem vzhůru. K nelibosti nás všech (hlavně
supící Petry) trval výstup dobrou půlhodinku. Pak jsme šli lesem po
vrstevnici až k pohádkové louce v úbočí Lipového vrchu. Plácli jsme
sebou do sluncem vyhřáté trávy a relaxovali. Holky se dali do sbírání
sladkých ostružin, Huron srážel jablka a já to všechno ochutnával. Byl
jsem totiž stále mrzák. Ruka byla rudá a i stejně veliká, jak jabka co
jsme jedli. Po příjemné hodince jsme se zvedli a pod mým vedením šlapali
mojí a Pajdovo zkratkou hore kopcom. Obešli jsme vrch Kuželík a již po
modré značce vyšli z lesa. Na jeho kraji se nám otevřel hrůzostrašný
pohled na Vrátenskou horu, která se vzpínala k obloze na druhé straně
údolí. Pod kopcem, kam jsme sešli za chvilku, jsme se zhluboka nadechli
a jali se absolvovat ten den již několikátý výstup. Konečně nahoře!!!
Aby toho nebylo málo, shodili jsme bagáž a vyšlapali ještě dalších
přibližně sto dvacet devět schodů na vrchol nedávno otevřené rozhledny.
Výhled byl okouzlující – Bezděz, Klíč, Říp, Ještěd, M. Boleslav, mlhavě
Krkonoše, Jizerky… Po půlhodinovém obdivování okolní krajiny jsme
hladoví a žížniví sestoupili do dva kilometry vzdáleného Nosálova.
Hospůdkou „U nás“ jsme rozhodně zklamaní nebyli. Chutné jídlo i pivko
nám dalo zapomenout na strasti cesty i horšící se počasí. Pod stále méně
polojasnou oblohou jsme potom vyrazili přes Lobeč do Skramouše s Bobinou
na nádraží. Odtamtud jsme paradoxně odjížděli první my. Já, Huron, Eva a
Petra jsme z motoráku odjíždějícího směr Kanina mávali Bobině čekající
na vlak do M.B. V Kanině jsme vystupovali za úplně jiného počasí. Nebe
bylo černé a těžké nízko letící mraky hnal ostrý a studený vítr. Na
silnici za nádražím jsme se přioblékali a těšili se do Kaninské hospůdky
„U Součků“ na grog. Kaninou jsme ovšem nakonec jen prošli, protože obě
existující osvěžovny byly zavřené. Sešli jsme tedy po silnici ke
Grobiánovi a za křižovatkou zapadli ke Slavíčkům. Po ohřátí a
bramborákové večeři jsme i toto útulné zařízení opustili. Šlapali jsme
šerem jen kilák do „Díry“. Tam jsme nasbírali dřevo a čekali na soumrak.
Čekání nám zpestřovala Petra vyprávěním celé plejády vtipů. Po šesté
jsme zapálili oheň a povečeřeli. Pak všechny přemohla únava a již před
devátou zalehli. Jen já ještě asi hoďku přiživoval oheň a čučel do
plamenů. Když už žhnuly jen uhlíky, zavírající oči mi dali jasně najevo,
že je čas jít spát. Nespal jsem ale dlouho asi v půl dvanácté mě
vzbudili hlasy. Na kole si to k našemu bivaku přifrčel jakýsi podivín,
který zatímco neomaleně rozdělával oheň o sobě prohlašoval že ho tady
každý zná a že sem na Arsenku už jezdí dobrejch dvacet let. Nakonec se
uložil na prahu jeskyně a začalo nové dějství jeho výmluvnosti. Chrapot,
jež se posléze rozezněl musel být slyšet na kilometry daleko. Chvílemi
jsem začínal mít strach o Klondikův (tak se představil) život. Vždy ale
podezřelé ticho rozetnul další ohlušující zvuk motorové pily jeho
hrtanu.
Bouřlivou noc jsme přeci jen přežili a
ráno velice neradi vstávali. Zatímco si Klondike na ohni sušil nelibě
vonící fusekle, my snídali. Jak romantické. Pak začali Huron s Klondikem
preludovat na kytaru a skládat text k rytířské melodii. Já se sebral a
šel se opláchnout k Ladčinu prameni (800 m). Když jsem se vrátil píseň
byla zdařile zkomponována a my mohli vyrazit na cestu. Evidentně
švorcový Klondike na nás „vyžebral“ nějaký drobný a trochu jídla. Rádi
jsme se s ním u Grobiána rozloučili a zatímco on směřoval propít
darované peníze ke Slavíčkům, my se prodírali roštím pod Staráky. Výstup
divokou roklí k rozsáhlým tesaným jeskyním pod vsí Kokořín byl
zabijácký, ale zvládli jsme to a splavení stanuli na skalním ostrohu
v úrovni korun stromů. Po krátkém odpočinku jsme podnikli už jen krátký
přesun do Kokořína, kde jsme vyčkali deset minut až otevřou restauraci
Myslivna. Šťastni jsme opustili nevlídné, chladné povětří a zapadli do
příjemného lokálu. Dali jsme kafčo, holky limču a po milé hodince se
vydali na další cestu. Courali jsme se po silnici k hradu Kokořín a pak
šli údolím k Pokličkám. Vydupali jsme neskutečných 198 schodů a octli se
tak vysoko nad Kokořínským dolem. V lese v pomyslném závětří jsme
poobědvali z našich nestřídmých zásob, abychom pak mohli pokračovat do
Mšena. U mšenského koupaliště nás překvapilo veliké množství aut. Byli
to filmaři, kteří zde natáčeli film Rebelové. Na náměstí jsme neomylně
zamířili ke Lvoj. Čekání na vlak jsme si tam zkrátili konzumací pivka,
limonád a pohárů. Dokonce jsme naživo spatřili režiséra Filipa Renče.
Když už jsme odcházeli k vlaku spatřili jsme naživo i Čepka s Omarem. Co
se týče Čepka, tak to bylo opravdu štěstí. Byl zkrvavený a vesele nám
vyprávěl jak na něj ráno spadl strom. Inu, každý jsme nějaký. Na nádraží
jsme měli akorát tak čas napsat si vzpomínku do cancáků a pak už nás
odvážel v dešti motorák domů. Cestu hrkotavým hurvínkem zpříjemnil Vilík
z Čepkovo party veselými písničkami. Například píseň Gumová žena
s textem na známí hit Šalalalalala -lalalala byla víc než vydařená. A
tak skončil vesele, tenhle podle kalendáře poslední letní, počasím
proměnlivý vandr.
- KONEC -
P.S. Fotky z
tohoto vandru se bohužel nedochovaly - Pavouk nechal foťák doma a Huron
fotky někde založil :-(.
|
