Únor 1998

Je sobotní ráno a jiné roky studený únor, ukazuje letos svou hezčí tvář. Svítí sluníčko a my, už dávno po snídani, vítáme na Amfíku Bobinu a Píďu, kteří sem s námi kvůli práci nemohli přijet už včera a tak dorazili ranním motoráčkem. Vyprávíme jim úsměvnou historku o Cajsovo umakartovém večeru v roveňské hospodě. Představa pojídání tlačenky z cibulí rukama probouzí na všech tvářích úsměvy. Jen Cajs, hrající včera v této grotesce hlavní roli, dělá že nezná a neslyší.

Cestou na Nebák pod modrou oblohou probíhá v naší šestičlenné skupině debata o zimní olympiádě v Naganu. Naši hokejisté postoupili do finále s Rusy, které se hraje zítra ráno od třičtvrtě na šest a my se shodujem, že bychom si ho jen neradi nechali ujít. Na Nebáku nám naše dilema pomohli vyřešit. „Ráno klidně zaklepejte na okno. My se taky budeme koukat, tak nás na Rusáky bude aspoň víc,“ sděluje nám obsluhující barman, který nám natáčí výborný zlatavý mok.

Ihned přehodnocujeme náš plán na víkend a přemýšlíme kam jít, když do Sedmihorek se nám to už nevyplatí. Nakonec se vycházkovým krokem vydáváme směr Trosky. V autokempu na Svitačce se pokoušíme vydolovat z trubek alespoň trochu vody, leč bezvýsledně. Scházíme tedy do skal pod Troskami, kde hodláme poobědvat. Tam nás šokuje krajina totálně zdevastovaná těžbou dřeva. Odkryté skály, haldy chvojí, holé údolí. Pod jedním z převisů rozděláváme oheň ze dřeva, kterého je tu náhle požehnaně a vaříme guláš. Pak jen tak blbnem na úpatí skal, což se nevyplácí Čiprovi. K bufáči pod Troskami se pajdá šetříc si zle naraženou patu. Pivní pomoc mu bohužel nemůže být poskytnuta. Bufet je zavřený a tak přichází vhod aspoň doušek rumu z feldflašky. Posléze usedáme v nedalekém pensionu, ze kterého ale po půlhodince prcháme zděšeni cukrárenským prostředím, vysokohorskými cenami i obsluhou odsuzující nevybíravě naši zablácenou obuv znečišťující bělostné dlaždice. Neprcháme k Neumětelům, ale šlapem po silnici k Troskovicím. Tedy, naše skupina spíš pajdá -  Čipra bolí pata, Bobině se ozývá její „tatranské“ vyhazovací koleno a Píďa baletí v zapůjčených malých kanadách. Jen já, Chutkyn a Cajs jdem docela v pohodě, ale image naší skupinky se nám podle udivených pohledů kolemjdoucích, vylepšit nedaří. Nad nebákovskou roklí ulevuje Čipr žaludku – zřejmě popensiónový šok. Zatímco my odpočíváme vleže v trávě. Slunce zapadá. Sestupujeme k nebákovské chatě. Tam, když si u baru objednáváme, objevuje Bobina v koutě zaplněné restaurace kamaráda, kterého ona sama zná jen z fotografií. Po dvou letech si zalamuju palec s fajn chlapem a výborným muzikantem Tomem Hykou, alias Macháčkem. A tak se zprvu smolné odpoledne mění ve veselý podvečer s kytarami a sborovým zpěvem. Bohužel on i kamarád s rodinami se s námi v osm loučí a odjíždí domů. Dáváme si tedy ještě pivo a pak rozjaření odcházíme do nedaleké jeskyně Margareta, kde po večeři uléháme v devět k spánku. Usínáme s hrozivou představou časného vstávání.

  Ráno v pět se rozpípají Cajsovo hodinky. My vstáváme a v rychlosti si balíme. Jen mrzáka Čipra vyhání ze spacáku až pichlavá poznámka Bobiny a tak na Nebák doráží chvíli po nás, když už je začátek finále turnaje století odpískán.     Všichni trnem, oči na obrazovce prastaré televize a v ruce žmouláme lahváče. V Jásot propukáme až v desáté minutě poslední třetiny. „Góóól!“ Obránce Svoboda dává vedoucí branku a nás dělí dlouhých deset minut od vítězství. Po té těžké desetiminutovce, při které se jistě nejednomu s fanoušků  o-rosilo nejen čelo, křičí komentátor: „Otevíráme zlatou knihu olympijského turnaje! Česká Republika má olympijské zlato!!“ Závěrečná siréna už zaniká v našem řevu a bouchání špuntů šampaňského.

  Je mlhavé nedělní dopoledne a my nijak neslavíme vítězství našich hokejistů. Jsme přeci jenom na vandru a slavení za nás jistě obstarají desetitisíce lidí v celé republice. Ploužíme se do Čertoryjí, kde se u zabedněných oken restaurace rozhodujeme kam dál. Jako vždy se potvrzuje pravidlo, že všechny cesty vedou do Sedmihorek. Po silnici cestou tam, už opravdu připomíná naše vlekoucí se parta, statisty v nikdy nenatočeném klipu Jarka Nohavici „Pochod marodů.“ Za vysilující přesun se na Hrubé Skále odměňujeme bohatým obědem U Štekla, který posléze zapíjíme pivem Na koupáku.

  Motorákem jedeme do Turnova, kde se naše cesty dělí. Zalamujeme palce s Čiprem a Chutkynem, kteří odjíždí do Nové Paky. Sami pak ne moc svižně naskakujeme do našeho vlaku, který nás odváží z tohodle trochu mrzáckého, ale hlavně zlatého, vandru domů.

- KONEC -