Jak jsme poznávali hory, aneb vlk se zimy nebojí

(povídka vydaná čsp. Tramp volně inspirovaná prvním přechodem Jizerských Hor v roce 1995)

15.-17.12.1995

Vánoce klepaly na dveře a my, tedy Smečka toulavejch vlků, jsme si řekli, že by bylo záhodno někam vyrazit. Pravda, nikdo z nás neměl se zimním vandrováním pražádné zkušenosti, ale rozhodla za nás, za vlky, skutečnost, že opravdovej vlk se zimy nebojí. Termín akce byl jednoznačný – poslední víkend před vánoci.

      Onoho dne táhli šedivým městem k nádraží tři odhodlaní dobrodruzi. Pavouk ( tedy já) člověk co dostal ten nápad vyhnat tři docela normální lidi do extrémních podmínek českých skorovelehor. Cajs, zapálený tramp, dobrodruh a pivní skaut. A nakonec Red, kamarád do nepohody i hospody s věčným optimismem a chutí k jídlu.

      Na nádraží jsme po krátkém handrkování koupili jen devět lahváčů. Proti tvrdému alkoholu jsem tvrdě protestoval argumentujíc čtyřmi lahvemi Karpatské hořké uschovaných v mé zelené krosně. Než jsme se stačili dohádat ujel nám vlak. Tedy málem nám ujel. Cajs se suverenitou sobě vlastní pohrozil výpravčímu výtržností, a tak jsme do vlaku nastupovali na výhybkách při výjezdu z nádraží. Cesta byla jako vždy skvělá. Nejvíc se líbila Cajsovi, notorickému spáči. Až do Liberce jsme podřimovali a snili o dobrodružném víkendu, který nás čeká. Probudili jsme se, když už byl vlak prázdný a rychlým tempem vychládal málem i s námi na odstavné koleji. Na nástupiště k budově libereckého nádraží jsme došli husím pochodem po slabé půlhodince, takže na občerstvení u neonově ozářeného stánku nebylo ani pomyšlení, hned nám jel další přípoj. Tentokrát nemusel Cajs nikomu vyhrožovat. V klidu a v pohodě jsme se vecpali do narvaného motoráku za pomoci tvrdých loktů a ostrých slov. Do cílové stanice jsme dojeli bez problémů, v pohodlí na jedné noze. Plni optimismu a elánu jsme vystoupili na umrzlé zasněžené nádraží obarvené na oranžovo vycházejícím sluncem. Zahoukal odjíždějící vlak, zakrákoral havran. Horská obec Bílý Potok pod Smrkem vítala své návštěvníky.

Po pečlivém porovnání mé mapy s nástěnnou mapou za nádražím jsme došli k závěru, že vydavatel mapy v mé ruce si zřejmě spletl pohoří. Až po chvíli jsem zjistil, že pohoří si nespletl vydavatel, nýbrž já. Na zimní přechod Jizerských hor jsem si vzal letní turistickou mapu hor Orlických. Smůla. Ale co! Správný tramp a zálesák si vždycky poradí. A tak jsme hodinu obkreslovali na papírky z cancáku nástěnnou mapu před sebou. Papírky s jednotlivými výřezy jsme pečlivě očíslovali a uložili ke mně do žracáku. Pak jsme, žvýkajíc suchý chléb se šunkou, vykročili k hrozivě vystupující terénní vlně.

       Podle jednoho z výřezů jsme měli v příštích hodinách překonat čtyři sta výškových metrů. „No těpic!“ komentoval tuto nechutnou skutečnost Red a vydal se v čele naší skupinky směle loudavým tempem vpřed. Problémy začaly, jak už to bývá, hned na začátku. První co jsme udělali hned po opuštění posledního domu vesnice bylo, že jsme zabloudili. Krátce jsme tápali v terénu, až jsme po hodince a půl dorazili k vodopádu na Černém potoce vzdáleném zhruba dva kilometry od vsi. Úspěšný začátek a dosažení prvního orientačního bodu naší cesty nás dobře naladili, a tak jsme po malé svačince vyrazili na další cestu. To už jsme nešli po turisticky značené cestě, ale drápali jsme se půl metru hlubokým sněhem do stráně nad potokem. Kamarádi kleli a mě hřálo u srdce. „To je ten správnej extrém,“ řekl jsem a otočil se, abych se podíval kde se nalézá zbytek expedičního mužstva, které bylo už podezřele dlouho ticho. To jsem mohl čekat. Seděli na batozích opřeni o čedičovou skálu. Red právě dopíjel zimou vychlazený dvanáctistupňový Klášter a Cajs samozřejmě nebyl pozadu. Právě ukládal prázdnou láhev do boční kapsy svého odpudivě vypadajícího a alkoholem zapáchajícího báglu. „A kamarádovi ani nenabídnete.“ poznamenal jsem uraženě. Po chvíli přiletěla odspoda hnědá půllitrová láhev. Jen ji otevřít. Jako správný tramp jsem ji za pomoci nože začal otvírat. Buď bylo pivo kvalitně zazátkováno, nebo nůž nedosahoval inzerované kvality. Nejspíš ale obojí. Po důsledném několikavteřinovém páčení se ozvalo ostré kovové „rup“. Nůž nevydržel a tak jsem v ruce svíral jen nechutné torzo. Uvědomil jsem si, že levná koupě na tržnici nebyla až zas tak výhodná, jak se zprvu zdálo. Nakonec jsem celý žíznivý otevřel láhev zuby a obsah velice rychle vypil. Po této neplánované zastávce jsme pokračovali dál.Po půl hodině namáhavého výstupu jsem začal nadávat i já. Extrém je extrém, ale co je moc, to je moc. Konečně jsme se doškrábali na rovnou širokou cestu vedoucí šikmo přes vrstevnici nahoru a tím směrem jsme také vyrazili. I na této cestě byla silná vrstva sněhu. Na povrchu byla skořápka, která bohužel váhu našich dobře živených těl a nacpaných báglů neudržela, a tak jsme se opět vesele propadali do zářivě bílého prašanu. Šlapali jsme čím dál tím užší cestou hlubokým lesem na hřeben hor. Když  jsme šli už skoro po rovině, obklopila nás mlha a začal foukat ostrý nepříjemný vítr. Tušili jsme, že už se blížíme na konec nechutného stoupání. Cítili jsme, že hřeben, náhorní plošina Jizerských hor je nadosah. Mlčení a funění vystřídali vtípky a srandičky. Ale největší vtip udělal sám osud. Zcela těsně před vrcholem jsme zapadli já a Cajs po hruď do sněhu. Zprvu veselá příhoda se změnila v mrazivé drama. Pod sněhem kam jsem se jednou nohou propadl tekl dravý horský potok. Lýtko mé pravé nohy nahlodávala ledová voda. Vytřeštil jsem oči, zařval a vehementně se drápal ze sněhu. Kamarádi, kteří nevěděli v jaké se nacházím situaci, to komentovali každý po svém. Red zamumlal cosi o horské depresi zvané prý horomorgána a Cajs, který už se ze sněhu vyškrábal prohlásil, že jsem cvok, když řvu kvůli trošce sněhu. Až po chvíli pochopili a ihned provedli první pomoc – lili do mě Karpatskou hořkou o sto šest. Leč jejich snaha nebyla moc platná. Celé tělo jsem měl příjemně prohřáté, jen pravá noha nechutně mrzla. A tak jsem dal rezolutní příkaz k pochodu. Se zvolna zamrzající nohou jsem se vydal v čele skupinky na zbytek cesty plánované pro ten den. Čekalo nás už „jen“ dvanáct kilometrů. Když jsme se dostali na lyžařskou magistrálu, začali se u nás projevovat první příznaky lehké únavy. Cajs tiše zvracel, Red blábolil něco o zabijačce, řezníkovi, rumu a teplé peci. Mně se vybavovali scény z drsných horských filmů, např. Přežít, K2, Synové hor, Krakonoš a lyžníci atd. Takto trudomyslně jsme došli až k malé lovecké chatě, kde jsme se na chvíli zastavili a posvačili. Chleba se salámem, doušek vody a hlt karpatské nám dodali náladu i sílu, že jsme vyrazili docela slušným tempem vstříc horské boudě Smědava. Cesta až tam byla poměrně nudná a jednotvárná, tudíž to dál vezmu jen stručně a chronologicky, tak jak jsem si ty nevýznamné události zaznamenal později, když jsem rozmrzl a mohl hýbat prsty.

13,30 – Red začíná váhavě zpívat do pochodu. Po chvilce se přidávám i já. Cajs mlčí a doplňuje nás dost hlasitým funěním.

14,00 – Do zpěvu už není ani mně, ani Redovi. Přidáváme se tedy k Cajsovi a sborově funíme.

14,30 – Cajs si lehl do sněhu mezi kleč, že dál nepůjde. Až příslib teple vyhřáté hospody ho zvedá ze závěje.

15,00 – Šeří se a vidíme špatně na cestu. Sundáváme si tedy sluneční brýle a pokračujeme dál.

15,30 – Z mlhy před námi se vynořuje zasněžená bouda s velkým nápisem „Zimní kiosk Na knajpě“ a menší cedulkou „Z důvodu špatných povětrnostních podmínek (zima) zavřeno!!“ Pesimisticky naladěni jdeme dál.

16,25 – Cesta se svažuje s kopce a my se náhle nepřipraveni ocitáme před horskou chatou Smědava, která je, světe div se, otevřená!!

      Najednou jsme pookřáli a během chvilky už jsme seděli u stolu v útulném teple horské boudy. Jelikož jsme byli dosti promrzlí, přišel nám vhod nešizený a poctivý grog. Usrkávali jsme lahodnou tekutinu a probírali naši nejbližší budoucnost. Venku už na krajinu padla tma a my, v boudě osvětlené elektrickým světlem vyráběným vodní turbínou,  přemýšleli kde strávíme naši jedinou noc v horách. O půlnoci jsme nad patnáctým grogem  zavrhli nápad přespat se svolením v hospodě na podlaze, oblékli se a vyrazili do noční tmy. Chvíli jsme bloudili po okolí, až jsme se uchýlili do lesíka kousek od chaty a tam zahrabáni ve sněhu pod ochranou smrkových větví v jednu hodinu ráno spokojeně usnuli.

      Ráno bylo kruté, tedy alespoň pro mě. Věděl jsem, že je třeba vstávat, ale pud sebezáchovy mě držel v krásně vyhřátém spacáku a nechtěl mě pustit ven do mrazivého mlhavého dne. Asi v půl deváté zvítězil zdravý rozum nad lenorou. Začal jsem se hrabat ze spacáku a budil ostatní. Kupodivu Red vstával hned, jen Cajse jsme ze spacáku dostat nemohli. Začal jsem se oblékat na dlouhou cestu, která nás ten den čekala. Sundal jsem si ze stromu kalhoty, jež jsem tam v noci nechal aby vymrzly. Položil jsem je na zem a mlátil do nich klackem, abych vyklepal zmrzlé krystalky ledu. Dal jsem sotva tři rány a bylo po kalhotách. Džíny, které už se mnou prošli nějaký ten kout české země, krutý horský mráz i mé zacházení nevydrželi. V tu chvíli mě i v tom pekelném mrazu polil pot. Představil jsem si sám sebe jak kráčím bílou plání v bílých podvlékačkách. Naštěstí měl Red náhradní šusťáky, a tak jsem byl v pohodě. Mezitím se ze spacáku vyhrabal i značně nevrlý Cajs a začal se s nesrozumitelným temným vrčením oblékat. Teprve po chvíli z něj vylezlo, že má děsnou žízeň a že se mu dokonce zdálo o vodě(!!). Rozehřáli jsme na liháči v plechovce sníh a uvařili si výborný osvěžující nápoj, který nám tak chutnal, že jsme si ho navařili do zásoby na cestu. Do vroucí vody jsme ponořili sáček čaje, k tomu jsme přisypali trochu instantní  kávy a to vše jsme doplnili kapkou Karpatské hořké v poměru   1:1. Na počest místa vzniku tohoto originálního pitiva jsme tu osvěžující i hřející bombu nazvali Jizerský démon. Po zahřátí se a sbalení věcí jsme optimisticky vyrazili vstříc druhé a poslední části přechodu Jizerských hor.

      Jen co jsme vykročili po silnici k přehradě Souš, obklopila nás hustá bílá mlha, kterou nepříjemně tu a tam prořízl ostrý závan větru. Pomalu jsme se probojovávali hlubokým sněhem a doufali v brzký konec cesty. Šli jsme pustou bílou plání podél lyžařské stopy neudržovanou a tudíž zapadanou silničkou. Pustinu, dopad civilizace, místy „rušil“ osamělý strom. Ještě, že byla ta mlha, která milosrdně zakrývala našim zrakům pohled na zdevastovanou přírodu. Tři hodiny jsme se ploužili krajinou sněhu, až se před námi konečně objevil les a zamrzlá plocha nádrže. Plni elánu jsme přidali do kroku, těšíc se na příjemné prostředí restaurace, která nás čekala v Desné. A právě v tu chvíli se to stalo Čaj Jizerský démon ukázal svou druhou, horší, tvář. Káva zřejmě nebyla tou pravou ingrediencí, která by měla být v čaji. Další hodinku jsme strávili všichni tři ve stejném lesíku, v podřepu, každý za jiným stromem, vystavujíc své pozadí mrazivé fujavici. A tak čaj dostal nové jméno. Ne Jizerský démon, ale Smědavská smršť. Po tomto malém intermezzu jsme pokračovali podél přehrady až jsme spatřili první stavby signalizující blízkost člověka. Po pár stech metrech jsme došli až na levou stranu hráze soušské přehrady. Konečně jsme stáli nohama na pevné zemi.

     Kráčeli jsme po silnici mezi domky a bylo nám fajn. Pevná silnice, která neujíždí pod nohama a vědomí konce cesty nám v tu chvíli bohatě stačili ke spokojenosti. „Jen ta hospoda, ta by bodla.“ řekl za nás za všechny Cajs. Prošli jsme kolem vleků, prohodili pár slov s hlídačem parkoviště a sestupovali jsme dál do údolí. Dole u hlavní silnice měla podle jednoho z mých výřezů stát restaurace, ale nikde padesát metrů od křižovatky jsme žádnou neobjevili. Nakonec se Red skočil zeptat do, náhodou otevřeného, řeznictví. Tam mu sdělili, že hospoda, kterou máme na mysli, je už dva roky zbouraná a jiná, že se zde nenalézá. Znechuceni jsme se odebrali na blízkou vlakovou zastávku odkud nás odvážel vláček po dobrodružné expedici zpět do našeho města.

      Nebudu zpáteční cestu rozebírat. Nic moc se na ní vlastně ani nestalo. Jen ten malý konflikt s průvodčím bude mít dohrávku u okresního soudu, ale o tom až jindy. Domů jsme dojeli unavení a zmožení až za tmy. Když jsme se loučili, řekli jsme si, že se ještě uvidíme. My a Hory.

K-O-N-E-C