wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

Příhrazské toulání

Vandřík plískanicí podzimu

 

Podzim se na tomhle vandříčku projevil v plné síle. Ačkoli to tři týdny před tím vypadalo na začátek zimy, tu první listopadovou neděli jsme na perónek březinského nádraží vyskakovali já, Huron, Petr, Anglán s Maxem, Šamanka, Ještěrka a balů do nechutné plískanice. Déšť se střídal s hustým mrholením i když jsme se škrabali po žluté značce k chatě „Na vyhlídce“, kde jsme měli spicha s Kérkonošáky – Růžou a Vojtou. Tam jsme pak bezradně stáli v lijáku před zavřenou restauračkou, rozhodujíc se co dál. Když už jsme se chtěli vzdálit pod převis do nedalekého kempu, objevila se na cestě zelenomodrá dvojice chroupající jablka. Přivítali jsme se s Vojtou i hankou a hned řešili co dál. Netrvalo dlouho a naše devítičlenná skupina sestupovala sadem do údolí „Mrtvého muže“. V kempu „Mrtvola“ nás šokovala ochranářská cedulka s upozorněním, že „…vaše činnost je ze zákona č.114/1992 Sb.,o ochraně přírody a krajiny zakázána...bla,bla,bla.“ Za poměrně bouřlivé debaty jsme prošli kempem (balů se pokusil pověsit na šibenici – bohužel mu to ale nevyšlo) a pak oněmělí zádumčivou krásou okolí sestupovali dál romantickým kaňonem „Krtoly“. Blátivou a místy i dost nebezpečnou cestou jsme došli až do Příhraz, kde nás zklamala, toho dne již podruhé, zavřená hospoda.

Textové pole: Bohužel,chlapci,táborák nám tady     ochránci přírody nepovolili!

      V liduprázdném bývalém tu-ristickém centru jsme se tedy pod přístřeškem zavřeného „AMIGA“ alespoň naobědvali z vlastních zásob. K tomu kolovaly lahve s ro-zličným, většinou velmi hřejivým, obsahem. Po chutném obědě, během kterého se Růženě podařilo nedaleko ukrást do pár čutor vodu, jsme vyrazili dál již pod vedením „brothers AKORNS“ (Bráchů Žaludů). Prošli jsme opuštěným autokempem a poté lesem došli podél plotu obory až pod kemp „Ohrada“, ke kterému jsme se z posledních sil vyškrábali. To už nám na cestu občas probleskl mihotavý paprsek slunce. Majestátnost,útulnost a u-pravenost tohodle tramp-ského kempu nás vyloženě nadchla. Jediné co nám zkalilo náladu byla opět cedulka od ochranářů při-píchnutá na kůlu se jménem jistě prastarého trampského tábořiště, které v těchto místech docela určitě stálo dříve než nějací ochranáři vůbec začali existovat. Rozsadili jsme se po lavicích, Huron s Pítrem dali vařit vodu na kafe a jen tak jsme klábosili. Anglán naladil kytaru, a tak jsme si i zazpívali. Do té slavnostní a pohodové atmosféry dali kolovat Vojta s Hankou překvapení toho dne. Pro všechny z nás to bylo poprvé, co jsme jedli pravý ruský červený kaviár. To se na trampu moc často nestává. Po hodince odpočinku už nás popohnal čas dál. Rozhodli jsme se vydat jen podle šestého smyslu a ne příliš podrobné mapy vlčím dolem k červené značce nad Příhrazy. Cestou se nám podařilo najít a vyfotografovat bájnou skalní bránu „IROQUEZ“. Huron a Petr nám ještě ukázali kemp „JIŽNÍ TOČNA“ a bývalí srub osady „ZLATÝ LEV“, kde nás překvapily umně zhotovené mini-plastiky z pískovce. Pak už jsme se jen krátce škrabali prudkým svahem a hlubokým listím na turistickou značku.

      Pohled z vyhlídkové skalní plošiny nad Příhrazskými skalami byl uchvacující. Jen Anglána tolik nezaujal. Lehl si na zem, přikryl se borovou větví a rozhodl se zde přezimovat. Co se zprvu zdálo jako legrace, stalo se po chvíli skutečností – s Anglánem nešlo pohnout, a tak jsme pokračovali se zdržením (s ním na chvostě) na Vyhlídku. Kruh se uzavřel, když jsme venku na stojáčka popíjeli Krušovice rozhodnuti sestoupit ještě na Olšinu a tam v hospodě „U HŘIŠTĚ“ tenhle dobrodružný den zakončit s kytarou a písní na rtech (samozřejmě u rezavého moku). Sestup po žluté byl vzhledem k naší celodenní abstinenci rychlý a svižný. Již za šera jsme vpadli do poloprázdného lokálu a obsadili ze tří stolů vzniknuvší stůl velký. Pak už jen čaj, pívo, grog, kytary a jakoby nikdy nekončící pohoda. Večer jsme se rozdělili na dvě skupiny. Zatímco Balů s Ještěrkou, Anglánem, Maxem a Šamankou zůstávali s tím, že přespí pod přístřeškem na hřišti. Já, Acorns brothers a Růžičkojc jsme hnáni romantikou zvolili raději spaní na „BODLINĚ“. Přesun nocí byl jako vždy rychlý, a tak jsme již za hoďku seděli u pracně rozdělaného plápolajícího ohně. Ke slovu přišla i kytara, ale to až po bohaté pozdní večeři. Na dobrou noc nám mezi větvemi probleskovaly hvězdy z polojasného nebe.

      Ráno jsme po sedmé vstávali do chladného a svěžího rána. Následoval sběr dřeva po dalekém okolí a pak hřejivá zář ohně na kterém se ohřívaly různé pochutiny. Tohle ráno jsme si vyloženě užili. Po úklidu tábořiště jsme v půl desáté sestoupili na rozcestí, kde jsme se akorát setkali s druhou půlkou naší party. Hned nám vyprávěli jak „dobře“ večer dopadli. za jejich tragikomického líčení jsme procházeli lesem poničeným nedávným orkánem. Naše kroky vedly na Valečov, kde jsme zapálili svíčky u Rikkiho pomníčku vytesaného ve skále. Po chvíli jsme se přesunuli k nedalekému hradu, kde jsme vzali zavděk vytopeným srubem kastelána i točeným klášterem, či horkým kafem. Po příjemné hodince jsme se zvedli k odchodu. Silnice nás dovedla do mnichova hradiště, Kde jsme si ještě chvilku poseděli v restauračce na růžku. Pak už jen zalomení palců, obligátní „ahoj“ a vlaky nás rozvezli do tepla našich domovů.

 

K – O – N – E - C