7. -9. prosince 2001

Protože rok od roku má naše parta problém společně oslavit Mikuláše, Ježíška a Silvestra, zrodil se v hlavě Bobiny nápad, jak toto dilema vyřešit. Blížili se její kulaté narozky, které chtěla náležitě oslavit, a tak jí při tom plánování napadlo „proč neoslavit všechny prosincové svátky v kostce?“. Od nápadu nebylo daleko k realizaci. O druhém prosincovém víkendu to mohlo vypuknout. Všichni pozvaní, jejichž počet byl omezen kapacitou pronajaté chaty na sjezdovce v Líšném u Železného Brodu, byli dopředu instruováni na zaslaných podrobných zvadlech. Vše už od pátku dobře klapalo. Odpoledne jsme dorazili autmo na parkovišťátko pod chatou, kde nám rupla brzdová hadička – ještě, že už jsme byli na kopci. Odnosili jsme společnými silami veškerý proviant nahoru, Happy zatopil a uvařil pro všechny grog. Popíjeli jsme však jen chvilku. Čas pokročil a my museli začít připravovat první show víkendu. Zatímco Bobina s Happym a Jardou Tučkem přichystávali sebe, Hanča topila, já s Bobkem jsme šli našim kamarádům naproti do Líšného k vlaku. První dorazili od Brodu Pačáci. Ani jsme se nestačili se všemi přivítat a Chutkyn za podivných výkřiků naskakoval zpět do odjíždějícího vlaku. Jak mi hned vysvětlili Čipr s Žabou, Michalem a Jardou, zapomněl tam svůj oblíbený buben. Zatímco jsme se dohadovali, kdy se asi vrátí, přijel vlak od Turnova s druhou částí pozvaných – Boleslaváky. Halasně jsme se vítali s Píďou, Cajsem, Kukačkou, Maruškou, Mácou, smutným Mišákem a dokonce i s Chutkynem, který k nim hbitě přistoupil i s bubnem na Malé Skále. Smutně jsem všem oznámil, že hlavní oslavenkyně večera Bobina musela ráno do práce a že pro ní jeli Happy s Jardou Tučkem, kteří by ji měli přivézt do sedmi hodin. Akceptovali tuto novinu a nechali se mnou a Bobkem vézt kolem hospody („dneska je tu uzavřená společnost – máme smůlu“) nahoru na sjezdovku. V chatě se všichni přivítali s Hančou, která topila, co to šlo a začali vybalovat ozdoby a ověšovat krásnou vánoční stříbrnou jedličku. Chyběla jenom špica a řetězy, ale to se hravě vyřešilo – místo špičky prezervativ a jako řetěz toaleťák (vskutku originální!). Když už byli všichni jakž takž usazení a uvnitř, dal jsem do nedalekého lesa signál mobilem. Zpoza stromů se vynořila podivná trojice. „Koho to sem čerti nesou?“, povídám a všechny vyháním ven, ať se jdou podívat. Vrávoravým krokem k nám přicházeli čert s Mikulášem a za sebou táhli sáňky, na kterých vezli povedené robátko. Všichni se smáli, protože hned poznali Bobinu, coby mimino, Happyho – čerta a Mikuláše Jardu Tučka. Mikulda s čertem dotáhli mimčo do tepla chaty a tam ho vybalili ze zavinovačky. Bobina si sedla v plínách na stůl a vyváděla jako správný parchantík. Pak už došlo na rozlévání šampáňa a obdarovávání oslavenkyně, na které se začala projevovat venku zkonzumovaná Rozumně Uložená Měna, kterou do ní i do sebe aktivně lili Happy s Jardou. Píďa nám všem zveselil hlavy speciálním oranžovým sprejem a začalo se pařit. Zpívalo se, blblo venku na sněhu, hrálo a pilo až do pozdních hodin. To se pak už každý notně unaven rozložil, kde se dalo a chatou se rozléhal chropot všech zúčastněných.

            Ráno nebylo ani tak fryšné, ale spíš veselé. Bobina byla kupodivu v pohodě a nálada byla víc než dobrá. Po snídani jsme si sbalili věci na celodenní výlet a společně vyšlápli sněhem nahoru po sjezdovce. Notně ufunění jsme se doplazili až na rozcestí u Sušek, kde proběhla vrcholová prémie v podobě rumu z Cajsovo čutory. Pak už jsme vyrazili po neznačené cestě hřebenovku Suchými skalami. Beník omrzlé žebříky nezvládl a tak šel s paničkou a páníčkem okolo. My ostatní jsme sice měli co dělat, ale zvládli jsme to bez úrazu. Dole na silnici byla dokonalá ledovka, kterou všichni okamžitě využili ke klouzání. Píďa, Cajs a Máca se k pobavení ostatních navzájem vozili na ježdíkách, předvádějíc všem neobvyklé rodeo. Cajsův podprdelník ale bohužel cestu od Suchých skal na Malou Skálu nepřežil. K Sokolovně jsme dorazili tak akorát, že jsme mohli zamávat přijíždějícímu vlaku a naznačit v něm jedoucím Růžičkům kam se mají po výstupu odebrat. My se tam odebrali hned. Lokál Sokolovny byl příjemně vytopen, tak jsme neváhali a obsadili volné stoly u výčepu. Dali jsme si pivko a vzápětí se vítali s dorazivšími - Hankou a Vojtou. Pak si dal každý něco dobrého k jídlu (jitrničku, jelítko atp.) a samozřejmě opět pivko. Máca si hlasitě postěžoval, že dostal menší jelítko, než Maruška, načež mu paní vedoucí, která ho zaslechla, přinesla jedno jelítko grátis. Kukačka hned prohlašoval, že i on měl toho piva nějak míň - dalšího kousku zdarma se však nedočkal. Po příjemném obědu jsme vyrazili dál. Ale už ne všichni. Požehnaná Maruška s Mácou, Cajsem a Píďou se rozhodli pro jednodušší návrat údolím Jizery, tak jsem je alespoň zaúkoloval nákupem brzdové kapaliny na benzínce. My ostatní jsme se ještě zašli podívat k Boučkom na originální betlém a pak vyšlápli po vzhůru stoupající zelené značce ke Kalichu. Poutník mi předtím tvrdil, že je to jednodušší cesta než červená značka úbočím Sokola, kterou se vydal Vojta s Mišákem, ale krutě mě obelhal!! Nahoře u modlitebny jsme byli všici notně splavení a tak nikdo nepohrdl kolujícím rumem. Prošli jsme nádherně zasněženým skalním labyrintem a vynořili se na vyhlídce u bývalé chaty Kalich. Kochali jsme se výhledem na obílenou krajinu s panoramatem Kozákova orámovaným modrým smrákajícím se nebem. Pak jsme sestoupili ke Kůži – oblíbené to trampské putyce, která nás ale zklamala – byla zavřená. Sestoupili jsme tedy až k parkovišti a tam po kratším čekání na Vojtu s Mishakem zapadli do milé hospůdky. Milá paní majitelka nám zajistila místo k sezení a roztočila chutného Zlatého bažanta. Náladu nám zvedali horolezci, kteří navštěvovali restauraci za účelem získání razítka provozovny do jakési veselé soutěže. Někteří si dokonce nechali k pobavení všech přihlížejících oštemplovat holé hýždě. Pivečko nám zachutnalo natolik, že jsme se za šera opravdu jen neradi zvedali ze židlí. Nedalo se nic dělat, Ježíšek nepočká. Přelezli jsme okraj hřebene Sušek a se zapadajícím sluncem v zádech sestupovali sjezdovkou zpět na chatu. Těšili jsme se na vytopenou místnost, ale místo tepla zamčené dveře a nikde nikdo. Ti co šli kratší cestou z Malé Skály a měli klíče, se někde zasekli a nás nechali mrznout přede dveřmi. Telefonicky se nám podařilo spojit z Cajsem, který nám oznámil, že už jdou. V pozadí jeho hlasu jsem jasně slyšel typický lomoz hospodského lokálu. Jak nám později opozdilci sami přiznali, byl to poněkud hlučnější lokál líšenské restauračky. Zatopilo se v kamnech, každý trochu pojedl z vlastních zásob a navozovala se typická štědrovečerní atmosféra – zněly koledy a pod stromečkem se začaly kupit dárky. Pak se zhaslo. Prostor osvětlovali jen svíčky. Stromek zazářil prskavkami a místnost ovládlo to pravé vánoční těšení. Když jsme dozpívali „Ježíšku, panáčku“, rozsvítilo se a všichni řekli to typické „Jůůůůůů“. Pod jehličnanem s opáleným toaleťákem bylo opravdu těžce naježeno. Všichni jsme asi byli celý rok moc a moc hodní. Nejmladší Michal byl vybrán k rozdělování darů, čehož se mile rád ujal. A byly to dárky vskutku originální, např: šprcky, chromová zrcátka, prasátka jménem Kuku, originální kalendáříky atd. atp. Když už balicí papíry hučely v kamnech a první radost pominula, začala vánoční nálada pomalu přecházet k silvestrovskému veselí. No ano, Silvestr byl tu! V devět nastal stříbrný hřeb večera – Bobina ohřála předem uvařený kotel guláše. Všem moc chutnalo – Čipr si dokonce přidal (nebyl jediný). Já s Poutníkem jsme chvilku hráli na kytaru a pak došlo na avizované soutěže. První nám příliš nevyšla – nevydržela hlavní pomůcka žába (nafukovací), ale pojídání perníků na těle druhých se už ujalo. Za tohoto veselí se pomalu přiblížila půlnoc. Těsně před tím jsme se přesunuli pod noční oblohu. Pod hvězdama zaznělo bouchání špuntů a naše hurónské „Ať žije novej rok! Hurá!!“, které bylo jistě slyšet daleko za Líšným (kde si obyvatelé jistě museli ťukat na čelo). K nebi vystřelily salvy raket za doprovodu práskání dělobuchů. Prskavky ozářily noční tmu, vyletujíc do koruny nedalekého stromu. Kukačka mi do kamery profesionálně zahrál reportéra, když do výkřiků oslavujících příchod nového roku pronesl: „Devátého prosince z Líšného pro televizi nova Martin Mrnka!“. Pak začali krkolomné novoroční sjezdy. Píďa sedlal sáňky. Růžena obula lyže a ostatní sjížděli v hadu na igelitu. To byl ten správnej adrenalin. Tahle zábava nám vydržela opravdu dlouho. Mě se podařilo kuriózním způsobem urazit přední madlo u sáněk. To když jsem uposlechl za mnou sedícího Píďu, který neustále opakoval „Nebrzdi! Nebrzdi!!“ Dole kousek nad silnicí nás prudce zabrzdil hluboký sníh a my oba po hlavě letěli dopředu. Já při tom bohužel urazil rozkrokem již jmenovanou část saní. Bez bolesti se to neobešlo. Na verandě jsem pak vysáp s ostatními nějakého toho jasoně na umrtvení. Uložili jsme tam k spánku pravého zimního skauta Vojtu a pak se odebrali do tepla již zpola pochrupující chaty. Ještě jsem si dal s Mišákem víno a pak zalez pod stůl do hajan. Píďa s Cajsem poté dost hnusně sobecky dojeli obrovský zbytek guláše, za což jim ráno nikdo nepoděkoval.

            Sluníčko nám zasvítilo do nového roku (podle Bobiniánského kalendáře) a my jen neradi vstávali. Po snídani, ke které bohužel nebyl guláš, na který měli všichni chuť (všichni kromě Cajse a Pídi), ale jen co komu zbylo, se muselo začít uklízet a balit. Já s Bobkem a Jardou Tůčou jsme se tomu vyhnuli, když jsme se snažili zprovoznit alespoň na přejezd do Jablonečka brzdy naší Esmeraldy. Jakž takž se nám to podařilo a my po upřímném rozloučení s kamarády, kteří šli přes hospodu na vlak, odjížděli pod modrou oblohou domů.

K-O-N-E-C