wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

Prosincové radování v Líšném

29.11. - 1.12. 2002

 

Po loňském úspěchu se i letos Bobina rozhodla zorganizovat společné slavení prosincových svátků. I přes ujišťování všech minule se zúčastnivších, že „Příště určitě zas!“ se nás v Líšném sešlo v průběhu celého víkendu 18, což bylo o dost míň, než loni. Možná i to se na celé akci podepsalo.

            V pátek jsme oslavy započali několika pivy v líšeňské hospodě. Pak se celá naše desítka (já, Bobina, Kuku, Cajs, Fíďa, Čipr, Zuzka, Ája, Pivoš a Lucka) odebrala blátem na chatu, kde se předaly Bobině dary k jejím iksdvacetinám a přivítal se i Mikuláš s čertem. Ti byli tentokrát pouze čokoládoví, protože Tůča i Happy zklamali a nedostavili se. Pokusil jsem se naladit kytaru, což se mi za cenu jedné prasklé struny nakonec podařilo. A tak jsme si  za mého nedokonalého hudebního doprovodu i zazpívali.

Do rána si všichni odpočinuli vydatným spánkem umocněným kapkami deště za okny a řádným přikládáním stále neunaveného zbytku výpravy. Fíďa, Cajs a Lucka to se spánkem totiž příliš nepřeháněli, a tak po snídani nevyráželi na celodenní výlet zrovna plni sil. To už nás ale bylo víc , dorazili Huron s Petrem a Mišákem z Boleslavi i Verča s Ondrou z Jablonečka. Vyšplhat se podmáčenou sjezdovkou byl oříšek pro všechny, ale bezkonkurenčně nejhůř to zvládala Lucka. I zdatní podpírači Petr s Mišákem měli co dělat. Když jsme přicházeli k hřebeni Sušek, spustilo se husté mrholení. Přechod ostrého hřebene skal po žebříkách byl tedy opravdu adrenalinovou lahůdkou. Zvládli to ale jak Lucka, tak Čiprův hafan Luba, i když pravda, jen s pomocí ostatních. V dešti jsme po silnici sešli do Malé Skály, kde jsme s úlevou zapadli do útulně vyhřáté Sokolovny. Zatímco někteří si hned objednávali pivko a oběd, jiní se rozhodli pro sport a pronajali si kulábr (Cajs, Fíďa). Po skoro dvouhodinovém posezení se naše grupa rozdělila. Fíďa, Cajs a Lucka zůstali, Čipr se Zuzkou se vraceli dospat na chatu a zbytek pokračoval ve výletu. Opět jsme se museli škrabat svahem. Tentokrát jsme to bez zdržujících kotev zvládli v pohodě. Snad jen Mišák hovořil cosi o plicích zanechaných ve svahu. Na vyhlídkách jsme všichni (hlavně Petr) obdivovali nádherná panoramata. Mlhou se nesli naše hlasy a smích. Prošli jsme blátivými soutěskami ve skalách a po silničce došli kolem „Kůže“ do Besedic. U parkoviště jsme bez zaváhání navštívili domáckou hospůdku se Zlatým bažantem ve znaku. Osvěženi skvělým pivem a poučeni satelitním kanálem o nových hudebních i tanečních směrech jsme po hoďce vyšlápli na závěrečnou část výletu. Na hřebeni Suchých Skal se v šeru okruh uzavřel. Skoro za tmy jsme seběhli k zhasnuté chatě a rádi vešli dovnitř do vítaného sucha a pořádku (!), což zařídili již před tím Zuzka s Čiprem, kteří zaslouženě pochrupovali v „ložnici“. Po příchodu veselé trojky, Lucky, Cajse a Fídi, jsme dali lehkou předvečeři a pomalu se začalo zpívat a hrát. Pak přišel Ježíšek (ne osobně!), prskaly prskavky, rozdělili se dárečky. To bylo slabší. Každý se asi opravdu spoléhal na Ježíška, a tak byly pod stromečkem dárky snad jen ode mě s Bobinou, od Kukačky a lahev rumu od Pačáků. Potom už jen litry svařáku, piva i studeného vína. Kolovala i ona obrovská třílitrovka rumu od Packejch. Nenásilně přešel vánoční večer k silvestrovské noci. Tím nenásilným pojítkem byla i výborná společná večeře, Bobinou připravený skvělý guláš. Ondra, Huron a Petr pařili na kytary a zpívalo se téměř celou noc. I na hry se našel čas –  hra „Bouch do hlavy“ měla vyloženě úspěch, ovšem „Desetník, dvacetník“ už nebyl schopen náš kolektiv vzhleden ke zhoršené artikulaci některých jedinců, sehrát do konce. A najednou tu byla půlnoc. Odpočítali jsme poslední vteřiny, bouchlo šampáňo a oblohu začala osvětlovat salva rachejtlí. Pro nás rok 2002 skončil, což potvrdil do kamery i Martin Mrnka pro televizi NOVA (Kuku). Dokonce i Cajs přežil gejzír jisker v obličeji. On se totiž hrdina (idiot) pokusil rovnat holou rukou tryskající ohnivou fontánu. Noc však byla ještě pro některé z nás mladá. Dál se pilo, hrálo, zpívalo. Došlo i na společné promítání minulého „Radování“ i pár dalších natočených akcí. Někteří se sice chtěli koukat na NOVĚ na erotiku, ale obraz byl tak mizerný, že to radši vzdali („Je to koza? Není to koza? Je to koza!!“). Spát se šlo až po čtvrté hodině. Někteří i dýl. Za Mišákovo arytmického bubnování jsem i já upadal do téměř komatického spánku.

            Ráno bylo leckterým frišno. Aniž by s Ondrou kdokoli hýbal, ozývalo se z jeho úst hořekování: „Nehoupat!!“, Cajs nebyl k probuzení a i Mikuláš s čertem za oknem byli dost pokroucení a zubožení. Po snídani následoval nechutný úklid, balení a po zalomení palců a rozloučení se všichni rozjeli do svých domovů oslavit to všechno znova!

 

 

KONEC