3. - 5. 1. 2003

Tak jsme si mezi svátky v saloonu na Rožátově notovali jak by bylo príma vyrazit první víkend v roce na vandr, ale nakonec jsem poledním vlakem uháněl vstříc Českému Ráji jen já a s Bendžem.

Cestou jsme se obdivovali obrovským vodním plochám, které vznikly v polích velkým táním sněhu. Taky jsme si zazpívali za doprovodu mé kytary a to na popud starého harcovníka Brnkáčka, který měl s námi do Bousova společnou cestu. V Libošovicích jsme však už šlapali po silnici jen my dva. Hnáni romantikou jsme se za vsí rozhodli odbočit po značce a jít na plánovaný Nebák oklikou přes El Toro. Tohoto rozhodnutí jsme litovali hned jak jsme vlezli do lesa. Tání způsobilo, že místo cesty byl dravý potok, a tak nám nezbývalo, než se škrabat a hrabat sněhem ve svahu. To však nebyl všem trablům konec. Dole před starou trampskou osadou El Toro byl slyšet hukot potoka, který nás již dopředu upozorňoval na neblahou realitu. Ano - z tři metry široké strouhy tekoucí údolím byla dravá asi dvacet metrů široká řeka. Z lávek, po kterých se tok obyčejně překonával koukali jen vršky zábradlí. Opět jsme museli nastoupit do svahu a kolem trampských chat se vyšplhat vysoko nad hřmící údolí. V mrholení jsme došli až k obydlené usedlosti, kde nám jakási domorodá žena poradila kudy jít dolů k Podsemínskému mlýnu, kde by se snad dal vodní živel překonat. Poradila dobře a my za půlhodiny přecházeli přes skoro zatopený kamenný mostek pod stavidlem rybníka, který praskajíc ve švech vypouštěl obrovský proud kalné vody. Rychle jsme přešli prostorem pod načasovanou hrází a plni elánu šlapali po břehu řeky "Nil" k Nebáku. Když však byla restauračka na dohled, opět zasáhla voda. Její hladina sahala přes cestu až ke skalní stěně. Nebylo tedy jiné cesty, než návratu. O padesát metrů zpět jsme se za doprovodu nepublikovatelných úlevných nadávek opět škrabali svahem. Po peripetiích s obcházením obory se nám podařilo slézt na silnici vedoucí k našemu občerstvovacímu cíli. Když jsme však přicházeli blíž, začínalo nám být jasné, že z pivečka a polévky nic nebude. Půlka Nebákovského hotelu pod hrází stejnojmenného rybníka byla totiž zaplavena vodou a to včetně vchodu. Už poněkolikáté jsem zalitoval, že jsem si nevzal foťák, protože to byl téměř neuvěřitelný zážitek, který si o zvěčnění sám říkal. No, nic. Rozhodli jsme se vyšlapat po široké cestě ke Křenovskému šenku. U této letní občerstvovny jsme se osvěžili jablkem a rozhodli se pokračovat přes Troskovice na Vidlák. Po strašlivém lenochodím sestupu zledovatělou cestou od Trosek jsme plni úlevy zapadli do konečně otevřené hospody!! Dali jsme si kafe, pivko a neopovrhli ani dlabancem. Zatímco venku zavládla neproniknutelná tma došli jsme během debaty k závěru, že nejlepší bude pokračovat dál nočním přesunem po silnici na Hrubku. Cesta chladnou nocí rychle uběhla a my již za hoďku a čtvrt usedali ke stolu v restauraci hotelu Štekl. Po krátkém občerstvení jsme pokračovali tmou po silnici a posléze lesem do údolí Faraonů. Na Malém Faraonovi jsme ze suchého dřeva rozdělali oheň a dlouho do noci kecali, popíjeli čaj a dokonce si i zazpívali s kytarou.

 V sobotu ráno jsme vstávali do chumelenice. Po snídani jsme se sbalili a po modré značce kolem Radče došli na hlavní "hřebenovku". Po červené jsme se pod náhle polojasným nebem docourali na Valdštejn. V bufáči, kde jsme se chtěli ohřát však bylo zavřeno, a tak jsme se dali na sestup do Sedmihorek. Cestou po silničce jsme se rozhodli pro celodenní přesun na Klokočky. Ohřáli jsme se kafem a polévkou v karlovické hospodě u silnice a v chladném větru šlapali po modré značce směr Rotštejn. Po dvou hodinách pochodu jsme celí vymrzlí zapadli na Špici a rádi jsme se ohřáli i tam. Odpoledne jsme si připravili na noc dřevo v Šuplíku a odešli strávit chladný večer do hospody pod průchody. Bylo tam poloprázdno, a tak jsme si pokecali jen spolu a s majiteli. Později přišel jakýsi v řeči zadrhávající tramp (přezdívka z něj nevypadla), a tak jsme si "popovídali" i s ním. Večer jsme si ještě udělali oheň a večeři. V poměrně mrazivé noci jsme zalezli do spacáků a oddali se spánku. Banjovi však byla celou noc zima, a tak si to vyloženě užíval. Ráno bylo jasné. Mráz nás vesele štípal do tváří. Rychle jsme vstali, sbalili, ohřáli se u ohýnku a již v půl deváté mazali po prosluněné silnici do Koberov. Na kraji Klokočí nás lehce vystrašila smečka psů různých ras - naštěstí si je majitelka těsně před útokem přivolala zpět domů. Pod azurovou oblohou jsme došli přes Loučky až k občerstvení U parkoviště. Ačkoli bylo ještě zavřeno, hodná paní nás pustila dovnitř, natočila nám výborného Bažanta a uvařila kafe. Po příjemné hodince jsme se rozloučili a zledovatělou cestou zamířili na Malou Skálu. Cesta to byla opět dobrodružná - tentokrát nás potrápila voda v tuhém stavu. Opatrně jsme ledem sestupovali ze Sokola a již v v půl dvanácté seděli v Sokolovně, kde jsme u dobrého gáblíku a pokecem se starším trampským párem tenhle skoro extrémní vandr zakončili.

K - O - N - E – C