wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

Vandr na chatu

12. - 14.října 2001

 

Na pozvání Pačáků jsme v onen slunečný říjnový pátek vyráželi z místního nádraží klasickým vlakovým spojem do dědova ve východních Čechách v osmi lidech. Já, Bobina, Kukačka, Huron, Klíště, Kikin a Maruška s Mácou jsme se namačkali do motoráku, který s námi dokodrcal do Nymburka, kde jsme nepohrdli pivkem ani bramboráky. Z Nymburka jsme opět klasicky cestovali v uličce rychlíkového vagónu. Krajina ubíhala, Maruška plivala z okna, Bobina hnípala v kupé, konzumovali se lahváče a vlak dělal to svý „du da du da du da du da dáááááá…“ Za této idylky jsme dorazili do Týniště, kde jsme přestoupili do couráku a spokojeně sedíc „ujížděli“ pomalu se šeřícím podhůřím Orlických hor. Malinko jsem se přehlédl, když jsem koukal do jízdního řádu, a tak jsme do Dědova dorazili až hodinu po Pačácích. Zachránila nás, jak jinak, ženská a s ní moderní technika. Bobina se za pomoci debila spojila s vedoucím pačácké grupy Jaroušem Urbanem, zvaným též Poutník a ten nám udal směr k ubytovacímu zařízení TOM.

Po jednom kiláku „vysilujícího“ pochodu silnicí jsme spatřili v matném světle pouliční lampy postavu v kongu a kraťasech. Tak se může v říjnové noci venku pohybovat jen otužilec, či pošetilec. Nebylo to ani jedno, ani druhé – byl to již zmiňovaný Poutník. Uvedl nás do stylové, prý 250 let staré, roubenky a začalo představování a vítání. Zalomili jsme palec se Skunkem, který se odvážil přivézt mezi nás svou dívku Zdenku (snad by tak neučinil, kdyby věděl, kdo přijede). Pozdravili jsme se i se Žabou, která svého bratra Čipra nechala raději doma – přesněji někde na nějaké motorkářské akci, že za námi ještě dorazí. Seznámili jsme se i se staršími „dětmi“ tohoto oddílu Zálesáků, včetně nejmladšího účastníka zvaným Kuře. Dali jsme si holkama uvařený čaj a pak se navečeřeli z vlastních zásob. Poté došlo na zlatý hřeb večera – gratulace a předání darů stárnoucí kamarádce Marušce. Dostala kytici papírových růží, svůj vlastní portrét z kamenického nádraží (viz. Všemilský vandr), papírové přáníčko a hlavně sošku z východní Asie „Těhotná domorodka“ – ta hovořila za vše. A samozřejmě obdržela nespočet polibků (dobře jí tak). Rozjela se zábava. Kikin hrál na kytaru, já s Huronem jsme mu občas pomohli, ostatní zpívali a všichni konzumovali Maruškou do placu danou litrovku jasoně, Huronovo čízo, další půllitrovku jasoně od Kikina, Kukačkův rum, Bobiny amaretto. Prostě učiněný rošambo. Bobina občas někoho namasírovala, a tak i podívaná byla – přes oblečení se totiž masírovat nedá. Spát se šlo opravdu pozdě, až v půl třetí. Bobina s Petrou hnípali mazácky na peci, děcka spala v patře, Skunk se Zdenkou byli v separé přes chodbu, Maruš s Mácou spali ve šmajchlkabinetu vedle světnice dole na palandě a ostatní se rozložili různě po zemi. Noc (ráno) byla klidná až na příjezd motorkářů Čipra a Venci, kteří se sice nechali navigovat telefonicky Žabou, ale i tak přejeli.

            Vstávali jsme v půl deváté, hlava snad nikoho nebolela, panovala dobrá nálada. Venku se rozpouštěla mlha a probleskovalo slunce. Pojedli jsme, sbalili věci na celodenní výlet a po deváté vyrazili. Stoupali jsme po červené značce čím dál rychleji v patách s jezeďáckým traktorem. V půlce kopce to traktor vzdal, my ale ne. Šli jsme roztáhnutí v dlouhého hada polem i lesem a občas na sebe počkali. Došli jsme až na Jiráskovy Skály

Byl opar, a tak výhled nijak extra nebyl, ale barevná nálada podzimní přírody osvěžené babím létem nám omezený rozhled vynahradila. Kochali jsme se, kochali, až jsme se dokochali k restauraci pod hradem. Osvěžili jsme se pivkem, kávou, čajem a Kuku dokonce  pivočajem (nebo čajopivem?). Recept: Do půllitru piva lehce vyluhovat sáček ovocného čaje a bez míchání se sebezapřením vypít (autor: Poutník, degustátor: Kukačka).

Po této siestě jsme se dali opět na výstup, tentokrát na vrch Čáp. Stoupání jsme bez báglů v pohodě zvládli, a tak jsme nahoře nemuseli odpočívat, ale jen jsme se rozhlíželi, tentokrát už i do daleka. Z jednoho skaliska byla dokonce vidět Sněžka. Jak už je u Čipra zvykem, opět lezl po skalách. Pak měl, pravda, trochu problém slézt, ale nakonec nějak seskočil (seskok = řízený pád). Pak se dala naše karavana opět na pochod. Sestoupili jsme prudkou strání a šlapali mírně se svažujícím údolím. Po pár zaváháních jsme neomylně odbočili ze značky a stoupali jsme svahem, kolem převisů ke srubu Bivoj. Tam jsme se totiž rozhodli poobědvat ze svých skromných zásob. Já, Bobina, Kukačka a Poutník jsme se zašli po okrajové cestičce podívat na již oblíbenou vyhlídku nad Teplickým skalním městem. Bylo to opět nádherné, jako minule – to jsem na okraji Martinské stěny stál v květnu brzo ráno s Pajdou a Huronem. Jó, kde je Pajdovi konec. Vrátili jsme se zpátky k Bivojovi a opět se dali na společný pochod. Slezli jsme zpět do údolí a došli na rozcestí pod Řeznickou sekyrou (skála). Odtamtud jsme se vydali po modrém okruhu na prohlídku Teplického skalního města. Obdivovali jsme strmé skály, po nich šplhající horolezce i krásu podzimní přírody. V Sibiři nás zklamala nepřítomnost sněhu. Po modré jsme došli až pod schody na „hrad“ Střmen. Nahoru šlo jen pár odvážlivců. My rozumní jsme se spokojili s posezením na lavičce u cesty. Když se Bobina, Kukačka, Michal ad. vrátili, pokračovali jsme k východu z Teplických skal. Neopouštěli jsme je však všichni, ale jen malý zlomek naší party. Čipr musel zpět dřív kvůli baterii do mašiny, která se nabíjela u správce naší chaty, a přidalo se k němu pár znavených slečen s Huronem - ten chtěl navštívit svou starou známou v Dědově. Naše zbývající, ale stále početné torzo pokračovalo Vlčí roklí do Adršpašského skalního města. Cesta byla poměrně nudná a jednotvárná. Postupně se šeřilo, a tak se ani fotit nedalo. Po překonání žebříků a schodů nad Adršpašským jezírkem nám náladu zvedl nález litrovky červeného vína pod jednou z mnoha laviček na odpočívadle. Během krátkého odpočinku jsme tedy onu „pravdu“ přelili z mírně poškozené krabice do prázdné lahve od limči a pak už došli jen kousek k východu ze skalního města. Nedošli jsme však všichni. Zatímco Bobina s Jardou a několika zbývajícími dětmi zašli ještě k jezírku, my Boleslavští trampi zapadli celí žízniví do pivnice a s chutí tam spláchli prach vynikajícím Gambáčem. Na nádraží jsme se všici ve zdraví sešli a na Jardovu dětskou společnou jízdenku pak dojeli v pohodě zpět do Dědova. Ani jsme se nezahřáli ve dveřích chalupy a už jsme mazali do obchodu, jak jsme měli smluveno s paní majitelkou. Tu jsme si vyzvedli v nedalekém pensionu a ona nám pak v obchodě prodala co mohla (hlavně však pivo, víno, jasoně atd. atp.).

            Po návratu do chalupy jsme se dali do přípravy a posléze konzumace večeře. Maruška chtěla pomoct oddílu a darovala kuchařinkám připravujícím špagety s omáčkou pro pačáky romadúr. A to neměla dělat. Ten smrad se snad do dneška ještě nemoh vyvětrat. Prý to ale bylo chutné. Potom se opět rozjel maratón zpěvu, pití, řevu … A to vše až do pozdních hodin.

            Ráno se nikomu pochopitelně vstávat nechtělo, ale nedalo se nic dělat – chalupa se musela do 12 hodin předat uklizená. Vstávali jsme v deset a měli jsme se co ohánět, abychom to stihli. Správce naši práci zkontroloval a měl pár výhrad. Nelíbila se mu zatím neodnesená řada lahví od alkoholu a neroztříděný odpad. A tak jsme odnášeli a třídili. Pak už bylo vše v pohodě a my mohli vyrazit na zpáteční cestu. V Dědově na nádraží jsme se ještě společně vyfotografovali a pak nastoupili do funícího motoráčku na dlouhou cestu domů. Na cestu z tohodle neobvyklého, ale vydařeného vandru na chatě

.

Konec