|
12. - 14.října 2001
Na pozvání Pačáků jsme
v onen slunečný říjnový pátek vyráželi z místního nádraží klasickým
vlakovým spojem do dědova ve východních Čechách v osmi lidech. Já,
Bobina, Kukačka, Huron, Klíště, Kikin a Maruška s Mácou jsme se
namačkali do motoráku, který s námi dokodrcal do Nymburka, kde jsme
nepohrdli pivkem ani bramboráky. Z Nymburka jsme opět klasicky cestovali
v uličce rychlíkového vagónu. Krajina ubíhala, Maruška plivala z okna,
Bobina hnípala v kupé, konzumovali se lahváče a vlak dělal to svý „du da
du da du da du da dáááááá…“ Za této idylky jsme dorazili do Týniště, kde
jsme přestoupili do couráku a spokojeně sedíc „ujížděli“ pomalu se
šeřícím podhůřím Orlických hor. Malinko jsem se přehlédl, když jsem
koukal do jízdního řádu, a tak jsme do Dědova dorazili až hodinu po
Pačácích. Zachránila nás, jak jinak, ženská a s ní moderní technika.
Bobina se za pomoci debila spojila s vedoucím pačácké grupy Jaroušem
Urbanem, zvaným též Poutník a ten nám udal směr k ubytovacímu zařízení
TOM.
Po jednom kiláku
„vysilujícího“ pochodu silnicí jsme spatřili v matném světle pouliční
lampy postavu v kongu a kraťasech. Tak se může v říjnové noci venku
pohybovat jen otužilec, či pošetilec. Nebylo to ani jedno, ani druhé –
byl to již zmiňovaný Poutník. Uvedl nás do stylové, prý 250 let staré,
roubenky a začalo představování a vítání. Zalomili jsme palec se
Skunkem, který se odvážil přivézt mezi nás svou dívku Zdenku (snad by
tak neučinil, kdyby věděl, kdo přijede). Pozdravili jsme se i se Žabou,
která svého bratra Čipra nechala raději doma – přesněji někde na nějaké
motorkářské akci, že za námi ještě dorazí. Seznámili jsme se i se
staršími „dětmi“ tohoto oddílu Zálesáků, včetně nejmladšího účastníka
zvaným Kuře. Dali jsme si holkama uvařený čaj a pak se navečeřeli
z vlastních zásob. Poté došlo na zlatý hřeb večera – gratulace a předání
darů stárnoucí kamarádce Marušce. Dostala kytici papírových růží, svůj
vlastní portrét z kamenického nádraží (viz. Všemilský vandr), papírové
přáníčko a hlavně sošku z východní Asie „Těhotná domorodka“ – ta
hovořila za vše. A samozřejmě obdržela nespočet polibků (dobře jí tak).
Rozjela se zábava. Kikin hrál na kytaru, já s Huronem jsme mu občas
pomohli, ostatní zpívali a všichni konzumovali Maruškou do placu danou
litrovku jasoně, Huronovo čízo, další půllitrovku jasoně od Kikina,
Kukačkův rum, Bobiny amaretto. Prostě učiněný rošambo. Bobina občas
někoho namasírovala, a tak i podívaná byla – přes oblečení se totiž
masírovat nedá. Spát se šlo opravdu pozdě, až v půl třetí. Bobina
s Petrou hnípali mazácky na peci, děcka spala v patře, Skunk se Zdenkou
byli v separé přes chodbu, Maruš s Mácou spali ve šmajchlkabinetu vedle
světnice dole na palandě a ostatní se rozložili různě po zemi. Noc
(ráno) byla klidná až na příjezd motorkářů Čipra a Venci, kteří se sice
nechali navigovat telefonicky Žabou, ale i tak přejeli.
Vstávali
jsme v půl deváté, hlava snad nikoho nebolela, panovala dobrá nálada.
Venku se rozpouštěla mlha a probleskovalo slunce. Pojedli jsme, sbalili
věci na celodenní výlet a po deváté vyrazili. Stoupali jsme po červené
značce čím dál rychleji v patách s jezeďáckým traktorem. V půlce kopce
to traktor vzdal, my ale ne. Šli jsme roztáhnutí v dlouhého hada polem i
lesem a občas na sebe počkali. Došli jsme až na Jiráskovy Skály
Byl opar, a tak výhled
nijak extra nebyl, ale barevná nálada podzimní přírody osvěžené babím
létem nám omezený rozhled vynahradila. Kochali jsme se, kochali, až jsme
se dokochali k restauraci pod hradem. Osvěžili jsme se pivkem, kávou,
čajem a Kuku dokonce pivočajem (nebo čajopivem?). Recept: Do půllitru
piva lehce vyluhovat sáček ovocného čaje a bez míchání se sebezapřením
vypít (autor: Poutník, degustátor: Kukačka).
Po této siestě jsme se
dali opět na výstup, tentokrát na vrch Čáp. Stoupání jsme bez báglů
v pohodě zvládli, a tak jsme nahoře nemuseli odpočívat, ale jen jsme se
rozhlíželi, tentokrát už i do daleka. Z jednoho skaliska byla dokonce
vidět Sněžka. Jak už je u Čipra zvykem, opět lezl po skalách. Pak měl,
pravda, trochu problém slézt, ale nakonec nějak seskočil (seskok =
řízený pád). Pak se dala naše karavana opět na pochod. Sestoupili jsme
prudkou strání a šlapali mírně se svažujícím údolím. Po pár zaváháních
jsme neomylně odbočili ze značky a stoupali jsme svahem, kolem převisů
ke srubu Bivoj. Tam jsme se totiž rozhodli poobědvat ze svých skromných
zásob. Já, Bobina, Kukačka a Poutník jsme se zašli po okrajové cestičce
podívat na již oblíbenou vyhlídku nad Teplickým skalním městem. Bylo to
opět nádherné, jako minule – to jsem na okraji Martinské stěny stál v
květnu brzo ráno s Pajdou a Huronem. Jó, kde je Pajdovi konec. Vrátili
jsme se zpátky k Bivojovi a opět se dali na společný pochod. Slezli jsme
zpět do údolí a došli na rozcestí pod Řeznickou sekyrou (skála).
Odtamtud jsme se vydali po modrém okruhu na prohlídku Teplického
skalního města. Obdivovali jsme strmé skály, po nich šplhající horolezce
i krásu podzimní přírody. V Sibiři nás zklamala nepřítomnost sněhu. Po
modré jsme došli až pod schody na „hrad“ Střmen. Nahoru šlo jen pár
odvážlivců. My rozumní jsme se spokojili s posezením na lavičce u cesty.
Když se Bobina, Kukačka, Michal ad. vrátili, pokračovali jsme k východu
z Teplických skal. Neopouštěli jsme je však všichni, ale jen malý zlomek
naší party. Čipr musel zpět dřív kvůli baterii do mašiny, která se
nabíjela u správce naší chaty, a přidalo se k němu pár znavených slečen
s Huronem - ten chtěl navštívit svou starou známou v Dědově. Naše
zbývající, ale stále početné torzo pokračovalo Vlčí roklí do
Adršpašského skalního města. Cesta byla poměrně nudná a jednotvárná.
Postupně se šeřilo, a tak se ani fotit nedalo. Po překonání žebříků a
schodů nad Adršpašským jezírkem nám náladu zvedl nález litrovky
červeného vína pod jednou z mnoha laviček na odpočívadle. Během krátkého
odpočinku jsme tedy onu „pravdu“ přelili z mírně poškozené krabice do
prázdné lahve od limči a pak už došli jen kousek k východu ze skalního
města. Nedošli jsme však všichni. Zatímco Bobina s Jardou a několika
zbývajícími dětmi zašli ještě k jezírku, my Boleslavští trampi zapadli
celí žízniví do pivnice a s chutí tam spláchli prach vynikajícím
Gambáčem. Na nádraží jsme se všici ve zdraví sešli a na Jardovu dětskou
společnou jízdenku pak dojeli v pohodě zpět do Dědova. Ani jsme se
nezahřáli ve dveřích chalupy a už jsme mazali do obchodu, jak jsme měli
smluveno s paní majitelkou. Tu jsme si vyzvedli v nedalekém pensionu a
ona nám pak v obchodě prodala co mohla (hlavně však pivo, víno, jasoně
atd. atp.).
Po návratu
do chalupy jsme se dali do přípravy a posléze konzumace večeře. Maruška
chtěla pomoct oddílu a darovala kuchařinkám připravujícím špagety
s omáčkou pro pačáky romadúr. A to neměla dělat. Ten smrad se snad do
dneška ještě nemoh vyvětrat. Prý to ale bylo chutné. Potom se opět
rozjel maratón zpěvu, pití, řevu … A to vše až do pozdních hodin.
Ráno se nikomu
pochopitelně vstávat nechtělo, ale nedalo se nic dělat – chalupa se
musela do 12 hodin předat uklizená. Vstávali jsme v deset a měli jsme se
co ohánět, abychom to stihli. Správce naši práci zkontroloval a měl pár
výhrad. Nelíbila se mu zatím neodnesená řada lahví od alkoholu a
neroztříděný odpad. A tak jsme odnášeli a třídili. Pak už bylo vše
v pohodě a my mohli vyrazit na zpáteční cestu. V Dědově na nádraží jsme
se ještě společně vyfotografovali a pak nastoupili do funícího motoráčku
na dlouhou cestu domů. Na cestu z tohodle neobvyklého, ale vydařeného
vandru na chatě
.
Konec |
