wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

V jarních závějích Českého Ráje

ANEB

VELIKONOČNÍ PRASENÍ

 

Termín: 13. – 15.dubna 2001

Počasí: Polojasno, později oblačno.Sněžení, déšť Den: 1st.

                                                                                   Noc:-5st.

Účast: Pavouk, Balů, Ještěrka, Cajs, Vojta, Martínek.

Délka+převýšení: Asi 30 km napříč Českým Rájem + 600m.

 

            Ani o letošních velikonocích jsme nechtěli zůstat doma, a tak i když počasí nevyzeralo moc jarně, vyrážela nás hrstka na vandr do dlouho nenavštíveného Ráje. Sraz jsme měli ve vlaku na Turnov. Na Malou Skálu jsme nakonec dorazili ve čtyřech – já, Cajs, Ještěrka a Balů. Počkali jsme tam pět minut na vlak z druhého směru a radostně se přivítali z Kérkonošáky Vojtou a Martínkem. Za hustého sněžení jsme došli k Boučkům, kde jsme jen pozdravili svatebčany a přesunuli se do otevřené Sokolovny. V útulné restauračce pivo střídalo pivo a nálada byla víc než skvělá. Já a Martínek jsme prasili o stošest, později jsme i pokecali se sympatickým trampíkem Ríšou z Neratovic. Zatímco jsme seděli v útulném lokále venku pomalu přibývalo sněhu, a tak jsme se v devět večer brodili na Drábovnu už pěticentimetrovou vrstvou sněhu. A sníh stále padal a přibýval… Pár jedinců mělo v šíleném stoupáku problémy, ale všichni se vyškrábali na vrcholový hřbet bez újmy na zdraví ( snad ). Až za jeskyní pod Drábovnou začali vážné nesnáze s hledáním prostorného bivaku pro naši šestku. Vojta, který to tam znal nejlépe, bloudil svahem a pomalu ztrácel zájem něco najít ( únava ). Nakonec se mi podařilo kýžený převis najít, pro upřesnění ho nazvěme třeba „Dráb“. Nasbírali jsme na svahu kolem tábořiště dřevo a to pak pálili v táboráčku společně s dobře hořícím zátopem z pod převisu. Mohutně se večeřelo, chladný vzduch prořízla vůně opékaných špekounů a mlaskání hladových trampířů. Pak, příjemně unaveni, všichni pomalu odpadávali. Osazenstvo Drába opouštělo páteční noc, vcházejíc do snových vandrů plných slunce, zatímco na okolní skály tiše padal velikonoční sníh.

Ani ráno nebylo jiné. Z nebe se stále sypal bílý prašan a neúnavně cukroval zachumlané hlavy kamarádů pod převisem (moji ne – já spal hlouběji, u jejich nohou). První vstával Vojta, následován mnou a poté pochopitelně všemi ostatními (začal jsem hovořit a tak jim nic jiného nezbylo). Bylo teprve půl osmé, a jak později vypadlo z Vojty vstávali jsme tak brzy kvůli jeho omylu. Špatně se koukl na hodinky a o hoďku se seknul. V deset jsme již sestupovali od uklizeného Drába do údolí Jizery. Sněžilo a my vtipně oceňovali typické jarní velikonoční počasí, rozhrnujíc pohorkama patnáct centimetrů mocnou vrstvu sněhu. Po neúspěšné návštěvě restaurace penzionu nad Malou Skálou jsme se zdrželi u krámu a poté čekali asi dvacet minut až otevřou Sokolovnu. V jedenáct jsme zapluli do nám již důvěrně známého lokálu. Bylo pivko, byl čaj i rum, byla pohoda. V poledne jsme se zvedli a vydali se na 10 km dlouhý přesun do Klokoček. Drápali jsme se neskutečně exponovaným svahem Sokola a obdivovali se nádherné zimní idylce – les zasypávaný stále sněhem tu a,tam ozářilo slunce probleskující trhlinami načechraných mraků. Touhle nádherou jsme nakonec došli k bývalé chatě Kalich a pod ní zapadli do prkenno-trámové boudy zvané „U kůže“. Interiér šestkové knajpy nás zcela odrovnal. Vše ze surového poctivého nelakovaného dřeva, u baru stoličky – špalky, ve středu „místnosti“ postavené kamenné ohniště. Ke konzumaci nám lehce společensky unavený výčepák nabídl pivo, nebo pivo, nebo medovinu, té tam měli asi šest druhů. Popili jsme, pokecali s Ríšou, zazpívali pár kameloťáckých písniček a po poučné hodince opustili tento sympatický trampský podnik. Venku nás oslepilo ostré slunce shlížející z jasně modré oblohy. Nezaváhali jsme a vyfotografovali se před zasněženými totemy a týpky. Pak už jsme vykročili po silnici směr Klokočí. Šlapali jsme chvilku sněhovou vánicí, chvilku sluneční zimní pohodou. Počasí bylo zkrátka typicky-netypicky aprílové. Bylo teprve půl čtvrté, když jsme došli pod skalní stěny Klokočských skal. Doškrábali jsme se svahem k Bivaku „Šuplík“, kde jsme se rozhodli připravit tábořiště na další noc. Nasbírali jsme dřevo, nalámali a nařezali ho na hromadu a povečeřeli ze svých neskromných zásob. Před pátou jsme již seděli v pivničce „U hasičů“ a pochutnávali si na chladném Gambrinusu. Po dvou kouscích došlo k dohodě a my se přesunuli jen kousek do staré známé putyky „Pod průchody“. A nechutné prasení se opět rozjelo a pomalu přerostlo rámec naší party, narůstajíc do obludných kolektivních rozměrů. V devět odešel spát Vojta a hoďku na to nás opustil Balů s Ještěřicí. Já, Martínek a podřimující Cajs jsme osaměli, ale to nám vůbec nevadilo. Skvěle jsme se bavili dál. Pravdou je, že zbytek večera mám jaksi zahalený v mlze, a tak můžu jen citovat Cajse, který si od svého probuzení pamatuje prý vše. O půlnoci jsme ho prý notně rozjaření zvedli z umakartu a do deseti minut sami začali číst ubrus. Ve dvě nás vzbudili, my komplikovaně zaplatili (já málem nadvakrát). Tmou jsme klopýtali svahem a marně hledali náš camp. V půlce svahu jsem za strašlivého řevu vyhodil nákladně zkonzumovanou tekutinu. Pak se na nás konečně usmálo štěstí a my zapadli pod převis nacházející se asi dvacet metrů od Šuplíku – nechtěli jsme budit spící kamarády. Cajs ještě spáchal malý ohýnek na zahřátí zkřehlých rukou a pak kolem půl třetí upadla naše povedená trojka do komatického spánku. Martínek tento poměrně veselý večer později vystihl touto hláškou : „Včera v restauraci jsem byl na záchodě asi třikrát a asi dvakrát jsem nebyl.“

Ráno bylo fryšné. Kolem deváté jsme pomalu začali vstávat a balit. Já se šel podívat nahoru do Šuplíku, jestli  už je zbytek naší party vzhůru. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem tam nikoho nenašel. Jen malé, ještě horké ohniště a zbytek námi nalámaného dřeva. Situace se částečně vysvětlila po chvíli. Martínkovi volala Ještěrka, že je s Balůem pod Rotštejnem, tedy asi 1km od nás. O Vojtovi, že neví nic. Posnídali jsme a vydali se za nimi. Při setkání pod hradem se skoro vše vysvětlilo. Bohužel jen skoro. Balů s Ještěřicí nešli večer z knajpy spát, ale zapadli zpět do hospy U hasičů, kde byli až do půl třetí. Pak se odebrali na kutě, ale protože nebyli schopni se vyškrábat k Šuplíku, došli spát až k Rotštejnu. To nám vyprávěli zatímco jsme společně scházeli k restauraci Na špici. Vojtu od včerejšího večera tedy nikdo již nespatřil. Na špici bylo zavřeno, a tak padlo rozhodnutí, že doprovodíme Martínka k Turnovu (měl v plánu jet domů) a sami se pak přesunem na Sedmihorky, kde se snad s Vojtou setkáme. Chumelilo a my šlapali mokrou silnicí. Po hodince chůze se před námi u silnice zjevil velký komplex pensionu (teď už nevím jak se jmenoval) s otevřenou restauračkou, do které jsme radostně zapadli. Tam se u skvělého Budvaru konečně dovysvětlil zbytek zamotaného nočního dramatu. Martínkovi zavolal Vojta, že je už na nádraží v Martinicích a směřuje domů. Pak bylo spojení přerušeno. Proč Vojta odjel tak najednou jsme si mohli jen domýšlet, ale hlavně, že byl v pořádku.

Po příjemné pivní zastávce jsme jen kousek popošli za Bělou u Turnova, kde jsme se smutně rozloučili s prýma prasmenem Martínkem. Zatímco on směřoval do Turnova na vlak my šlapali dál ve sněhové vánici do Sedmihor. Při sváče v boudě zastávky U tří rybníků jsme došli k definitivnímu závěru – jedem domů. Silnice nás vedla ještě několik kilometrů a sníh zvolna přecházel ve vlezlý déšť. Do hospy za nádražím v Karlovicích jsme zapadli v lijavci a byli rádi za pivko a příslib brzkého odjezdu domů. Ve čtyři už jsme uháněli TransRájákem do zapršené Boleslavi. Byl první svátek Velikonoční a byl konec super vandru, na kterém si zima podala ruku s jarem. Na rozloučenou!!!