wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

Velkej zimní vandr

Část prvá „Silvestr 2003“

 

Akce, která vlastně nebyla dopředu nijak zvlášť organizována, vypukla poslední ráno roku 2003, když jsme já, Balů a Banjo uháněli vlakem do Turnova. Pajda nám právě telefonicky oznámil, že zaspal a dorazí vlakem po nás. Po krátkém rozhodování jsme usoudili, že nejlepší bude počkat na něj přímo v Turnově. Během více jak hodinového čekání se mi podařilo najít autobusové spojení na Špici, kterého jsme po posezení v Nádražce a shledání s opozdilcem rádi využili. A tak se již v půl desáté tyčil náš cíl Kozákov přímo nad námi. Chytrým tahem jsme zpoždění proměnili v náskok.

            Bylo namrzlo, a tak jsme si cestu zkrátili přes pole. U osamělého stavení jsme ve sklenářské dílně poprosili o vodu, ke které jsme nádavkem dostali i přání pěkného nového roku. Pak jsme se vnořili do lesa a začali stoupat po červené značce úbočím dominanty Českého Ráje. Postupně přibývalo sněhu od poprašku k pěti centimetrům. Podívali jsme se na převis pod cestou v úbočí měsíčního kaňonu a škrabali se výš. Po několika zaváháních jsem kamarády „ne“omylně dovedl k cíli. Kemp „MANITOBA“ pod Drábovnou byl uklizený a skoro připravený k vítání nového roku. Bylo jen potřeba natahat a nadělat dostatečné množství dřeva. Pustili jsme se do toho jen za pomoci sekyr. Balů si mezitím stačil odbýt sex po telefonu (taky dřina?) a také se zapojil. Po dvanácté už byly natahány kmeny soušek u kempu, čekajíc na rozřezání a naštípání. Na pilu jsme si však ještě museli počkat. Vydali jsme se tedy pod polojasným nebem na vršek kopce odměnit se nejen výhledy za dosavadní námahu. Před turistickou chatou jsme šlapali dobře deset centimetrů silnou vrstvou sněhu a rádi pak před studeným větrem zapadli do útulna narvaného lokálu. Nad pivem a polévkou jsme se konečně chvíli po druhé dočkali příchodu organizátorů tohohle Silvouše. Zalomili jsme palec s Růžou a Vojtou s Krkonoš i s Ondrou - Balgovo kamarádem z práce, který se k nim připojil v Semilech, odkud vystoupili až sem. Po třetí odpoledne jsme se obtěžkáni lahvemi s vodou dali na sestup do kempu. Konečně přišla na řadu pila. Již za šera vzplál silvestrovský oheň - náš poslední táborák roku 2003. Projevila se i dobrá organizace - já dal do placu na místě vyrobené chlebíčky, na zasněžené lavičce se choulili láhve s (h)různým obsahem… Růža kytaru vytáhla, já ji naladil, ona doladila a Banjo na střídačku s námi hrál. Ostatní se občas snažili i zpívat. Balů vařil svařáky na super přírodním vařiči vedle kempu. Prostě pohoda… Zrovna, když jsem kytaru drtil já a vyřvával „Kulatý vobdélníky“, zaslechli jsme hlasy a za kempovní ohradou zazářili baterky. „Tak a je to tady…“utrousila Růža. K našemu šoku i úlevě se ve vchodu objevili dva cyklisté (helmy, dresy) a za nimi dojížděli(!) další. Zapsali se do kempovky, prý tak jako každý rok, zavdali si s námi rumu a odfrčeli na kolech(!!!) dolů. Ano - oni jeli na divoko lesním terénem. Za tmy! A pak, že my jsme šílenci. Klábosilo se, hrálo i zpívalo a samozřejmě i popíjelo a pojídalo až do půl dvanácté. Pořádně jsme přiložili do ohně, teple se přioblékli a vyšlápli tmou k 744 metrů vysokému vrcholu. Půlnoc jsme zastihli na nejvyšší muldě kopce obsypaného lidmi. Připili jsme si vínkem a užasle sledovali z ptačí perspektivy nepřeberné množství ohňostrojů v nížině pod námi. Fascinující…

            Před půl jednou nás větrné počasí zahnalo zpět do kempu. Z plápolajícího ohně zbyla jen hromada žhnoucích uhlíků, na které jsme hned naložili klacky a naštípaná polena. Táborák opět zaplápolal - teď již v roce 2004. Postupně se všichni odebírali na kutě, jen Banjo brnkal neúnavně na kytaru a do ohně přikládali Balů s Vojtou.

            Ráno bylo pro všechny krásné. Poletoval sníh a po kocovině ani památky. Já s Pajdou jsme jako první vylezli z pelechů - měli jsme před sebou pěknej štrách cesty. Rozdělal jsem oheň a začalo se vařit. Balili jsme a pomalu se loučili s probouzejícími se kamarády. Zatímco Balů s Růžičkami a Ondrou pokračovali vandrem do Klokoček, já, Pajda a Banjo jsme vyšlápli přímo z kopce směr Turnov. Cestou jsme neodolali a odbočili na neznačenou vyhlídku nad měsíčním údolím. Nad námi se vzpínal vrchol kozákova s rozhlednou, na protější straně kaňonu se tyčila skála, ze které jsme vzhlíželi včera cestou nahoru, to vše poprášené sněhem. Paráda. Čas nás ale popohnal dál. Přes pole jsme došli na Špici a odtud po silnici šlapali do Turnova. Tam jsme měli ještě čas, a tak jsme vzali zavděk snad jedinou restauračkou v okolí - Nádražkou. Pak jsme já i Pajda zalomili palec s Banjem, který za hoďku odjížděl domů (musel v pátek 2.1. do práce) a sami jsme naskočili do vlaku, který nás přes Liberec odvážel do Varnsdorfu vstříc dalším zážitkům.

 

   

 

Část druhá „Švýcary na divoko“ v roce 2004

 

V teple vyhřátém vlaku na mě i Pajdu pomalu dosedala únava z prožité silvestrovské noci i ran-ního desetikilometrového svižného přesunu. Probral nás až pohled na ojíněný Ještěd, který se vynořoval z mraků, aby po chvíli zase zmizel. Zážitkem pro nás byla i jízda přes území Něměcka a pomoc babičce v Rybništi, za kterou jsme dokonce i obdrželi jablka (víc nám nevnutila - ani ferero rošé!). V Jedlové jsme přeskočili na rychlík a dojeli do Rumburka. V pět hodin, vlastně již za tmy jsme přejeli lokálkou čtyři stanice a skoro sami vyskočili na perónek nádražíčka v Brtníkách. Pajda byl v těchto nejsevernějších končinách Česko-saského Švýcarska poprvé, a tak bylo na mě abych nás neomylně dovedl do snad otevřené hospůdky „U Krkovičky“. Sláva! Přivítala nás útulná a narvaná místnost, kde se pro nás dva i místo našlo. Po hoďce jsme se přesunuli od narvaného stolu k uprázdněnému, stále popíjejíc lahodný Gambáč za 14 káčé. Samotný řezník a majitel v jedné osobě - Krkovička nám nabídnul domácí tláču a my s radostí přijali. Mňam! Tak se nám v hospůdce zalíbilo, že jsme po pokecu s mladou spolumajitelkou (dcerou Krkovičky) odcházeli po dvaadvacáté hodině jako poslední. Tmou jsme se vyšplhali k lesu a svažujícím se kopcem sešli na místo zvané „Šternberk“. Pohodlnou cestou jsme došli za Soví vyhlídku, kde začala anabáze s hledáním kempu. Lesáci totiž rozšířili plot kolem paseky, čímž zahradili jediný mě známý přístup k rokli s převisem. Krkolomně se nám podařilo najít Soví jeskyni a od ní pak doklopýtat až  k vytouženému cíli. Natahali jsme pár klacků a rozdělali oheň, nad kterým jsme si opekli uzeninu. Pokecali jsme, popili lehce medovinku a po půlnoci šli do hajan na lože vystlané suchou polní travou.

            Vyspali jsme se opravdu do růžova. V devět jsme jen neradi vylézali ze spacáků, zatápěli oheň a snídali. Po jídle, sbalení a úklidu jsme v 10,30 tenhle báječnej kemp opouštěli. Zůstal po nás jen obsáhlý zápis v kempovce, Pé-efko, pořádek a ticho. Po půlhodině zdolávání bočních roklí se nám podařilo najít ledopád zvaný „Opona“, kde jsme se asi 20 minut zdrželi focením. Vrátili jsme se na značku a po ní pokračovali s krátkou zastávkou u převisu „Velký Pruský tábor“ k odbočce na Brtnický hrádek. Po ledových schodech jsme vystoupili na skalní ostroh, rozhlédli se po kopcích přikrytých mlhou a vrátili se bez úrazu zpět na cestu. Ta nás svedla z hřebene do údolí a my po lesácké silničce došli k Turistickému mostu. Už z dálky jsem větřil vůni svařáku a nemýlil jsem se. Pod přístřeškem popíjeli horký nápoj němečtí turisté. Pozdravili jsme a opřeni o zábradlí zkoumali v mapě kudy dál. Měli jsme v plánu opustit značenou cestu a projít prostor na jih od nás k Černé bráně opuštěnou divočinou. Ještě jsme se opláchli v ledové Křinici a pustili se po modré sledujíc levou stranu cesty. Do druhé rokle po asi 1,5 km jsme bez váhání odbočili. Šlapali jsme pěšinou mezi strmými zalesněnými stráněmi a občas se ujistili pohledem do mapy, jestli jdeme správným směrem. V orientaci nám pomáhal i kompas, který jsem měl zavěšený na krku. Vystoupali jsme na hřeben, našli i na mapě vyznačené místo zvané „Převis“ a posléze i lesáckou Richterovu boudu. U té jsme i „zamávali“ na strážce parku projíždějící kolem v Jeepu. Šli jsme pak po hřebeni ještě pěkných pár kiláků, obešli po vrstevnici vrch Pytlák a ocitli se v první zóně národního parku. Tak alespoň hlásali cedulky podél cestičky, kterou jsme na toto území vstoupili. Podle stop ve sněhu šel někdo tam i zpátky. Neměli jsme tedy obavu, že na někoho narazíme. Pěšinka nás však ochc… Dovedla nás totiž na okraj skalního srázu, kde skončila. A pak že v Česko-saským Švýcarsku je málo výhledů. Popadával sníh a z šedivé oblohy se snažilo prodrat slunce. Před námi ve sněhu se rýsovaly jelení stopy, ale ty nás až tak nezajímali. Vydali jsme se po stopách které směřovaly na jih - tedy tam, kam jsme měli namířeno i my. Sestupovali jsme stále níž a níž. Poslední metry na dno kaňonu stály opravdu za to. Živí jsme ale nakonec spočinuli oběma nohama na široké prošlapané úvozové cestě. Můj odhad, že se jedná o Hřebcový důl, se ukázal po zhruba 15 minutách chůze správný. Napojili jsme se na modrou značku a na rozcestníku odbočili po tvarové značce na Černou bránu. Šli jsme stále se zužujícím a snad nikdy nekončícím údolím v šeru skal dobrou půlhodinu a přes bránu zašli až ke Křinici, kde jsme se otočili a hurá zpět. Rozhodli jsme se totiž i přes pokročilou hodinu dojít ještě dnes až na Tokání. Vidina hospody nás pak vytáhla lehce do kopce k Panenské jedli a odtud jsme již znatelným soumrakem prokličkovali po modré až k vytčenému cíli. Zaplať Bůh, bylo otevřeno. Ve dřevem obloženém lokálku jsme si objednali čaj, rum, pivo a bylo nám jedno v jakém pořadí to dostanem. Z pece vedle výčepu sálalo teplo a my pomalu roztávali. Piva a rumu jsme se dočkali, ale čaj jsme museli roztěkanému výčepákovi připomenout. Dali jsme se s tímhle bodrým mužem ve středním věku do řeči, ze které později vyplynulo, že je taky tramp. Z plánovaného krátkého posezení se nakonec stalo posezení dlouhé. Donesli jsme Láďovi (tak se výčepák jmenoval) zvenčí dřevo k peci, pojedli domácí Aspik a stále povídali. Pokynuli jsme i dvěma trampům, kteří se vynořili z šera počínajícího večera. Naše radost, že konečně nejsme jediní Češi v hospodě, zkalila skutečnost, že to byli Němci. Jen neradi jsme pozdě večer opouštěli ovíněni plzeňskou dvanáctkou tuhle oázu. Nechali jsme si sice od Ládi poradit kam na převis, ale nakonec jsme stejně spali po nočním hledacím rošambu úplně pod jiným. Udělali jsme jenom malý oheň a poseděli krátce - pod sněhem, kterého tu bylo docela dost jsme totiž příliš dřeva nenašli. Zachumlali jsme se tedy do spacáků a po chvíli se už mrazivou nocí neslo dvojí spokojené oddychování.

            Ráno nás probudila dost velká kosa. Vstali jsme, já ještě rozdělal oheň, Pajda uvařil vyprošťovací česnečku a po krátké snídani a sbalení, jsme v půl desáté vyšlápli zpět na Tokáň. Ačkoli ve dne to kolem vypadalo úplně jinak než včera v noci, cestu jsme našli. Hádali jsme kde spali Němci, jejichž oheň jsme ve tmě ve skalách zahlédli (já chtěl jít spát k nim, ale Pajda byl zásadně proti). Po půl hoďce už jsme opět seděli v útulné místnosti a popíjeli horký čaj se studeným pivkem (po pořádku, samozřejmě). Asi za hodinu a půl jsme se rozloučili (já předal P.F.), dostali od Ládi pohledy na památku a šlapali po cestě směr Jetřichovice. ještě jsme odbočili podívat se na Ostroh (Rudolfův kámen), kde Pajda nikdy nebyl. Výstup na skalní útvar po železných žebřících, schodech a lávkách byl sice po čerstvém sněhovém poprašku poměrně nebezpečný, ale stál za to. Nahoře u boudy, která se dala zavírat (i okna) jsme se společně zvěčnili a taky zavolali svým drahým polovinám, že jsme v pořádku. Alespoň prozatím. Vandr totiž zdaleka ještě neskončil. Vrátili jsme se zpět na červenou značku a po ní směřovali dál do Jetřišek. Cestou jsme potkali jen skupinu Němců a partičku Čechů. Taky jsme u památného převisu „Tetřevna“ pokynuli nám již známým německým trampům. Vyškrábali jsme se na Vilemíninu stěnu a zhlédli odtamtud nádherný kraj s monumentální (protože domečkovou) vyhlídkou Mariina skála. Na tu jsme už nešplhali - bylo pod mrakem, sněžilo, a tak jsme tu vyhlídku do mlhy oželeli. Jen jsme sešli na okraj Jetřichovic, začali jsme proklínat vrtošivé počasí. Z mraků se vylouplo slunko a chviličku bylo dokonalé ažuro. Vyfotili jsme si tedy alespoň Mariánu odspodu. Pak naše kroky zamířili do Laďou doporučené restauračky Švýcarský dvůr, kde jsme se rozhodli poobědvat. Z mnoha minutek v jídelním lístku jsme si nakonec vybrali nejlevnější a také nejjistější jídlo - smažák. K tomu jen čaj a minerálku - tělo si o to už po těch neustálých pivech samo říkalo. Po příjemné hodince vedle krbu jsme opět vyrazili ven. Šlapali jsme po silnici Jetřichovicemi, pokynuli opět nám již známým německým trampům a došli až k bývalému mlýnu. Bývala to dobrá trampská knajpa  a i teď  se tvářilo stavení jako docela ucházející hospůdka. Měli jsme však už hospod plný zuby, a tak jsme bez mrknutí oka pokračovali dál údolím Jetřichovické bělé ke Královskému smrku. Tam jsme se chvilku rozhodovali do jakého kempu půjdem. Vyhrál to nakonec ten do kterého nás v létě zavedla Divoška se Slavýnym (bohužel jsme si nezapamatovali jeho jméno, dnes již víme, že se mu říká Myšárna). Vydali jsme se tedy po proudu Kamenice k Dolskému mlýnu, kde jsme za peřejemi odbočili ze značky a šlapali popraškem pořád podél Kamenice. Romantickou cestou jsme šli asi dvacet minut (museli jsme přitom projít i pěknou a vysokou puklinovou jeskyní) a poté za výraznou skálou (Indián) neomylně odbočili s pěšiny do svahu. Škrabali jsme se dost exponovaným terénem (asi 45°) až pod první skály. Cestou jsme se snažili nasbírat i nějaké dřevo, takže na kemp umístěný na konci asi 50 metrů dlouhé police jsme došli plně obtěžkáni. Shodili jsme bágly do vysoké vrstvy spadaného listí pod převisem a obhlédli jsme viditelně dlouho nenavštívený prostor. Výhled do údolí sice už pomalu zarůstal stromy, i tak jsme se ale nedivili, že tenhle kemp je jedním z nejoblíbenějších kamarádky Divošky. Dlouho jsme se tou krásou neopájeli a vydali se zpět do svahu pro dřevo na dlouhý večerně-noční oheň. Natahali jsme toho požehnaně a pak to hodinu lámali do přijatelných rozměrů. Už po půl páté se začalo znatelně šeřit a my tedy zapálili táborák. Pak už probíhala dokonalá pohoda - sušení bot, nohou, ohřívání čaje s rumem, tiché sledování mihotajících se plamenů i klasický pokec o všem možnym. Na nebe se vyhoupl měsíc a svou bílou září nám i svítil do listím vystlaných pelechů, kde jsme chvilku po deváté spokojeně usínali.

            Ráno nás probudilo vyzvánění mého telefonu už v půl sedmé. Byla docela určitě největší zima tohohle vandru. V nechutném mrazu jsme se vyhrabali v šeru ze spacáků, pajda rozdělal oheň a uvařil již obligátní česnečku. Já udělal čaj, do kterého jsem nalil poslední kapky rumu. Nevstávali jsme takhle brzo jen tak z plezíru, ale protože jsme se rozhodli chytnout vlak, který z 12 km vzdálené Kamenice odjížděl v 11,20 hod. Již v osm jsme opouštěli tenhle príma kempík a sestupovali zmrzlou strání k řece. U dolskýho mlejna jsme provedli nutnou ranní hyenu - Pajda to trošičku přehnal, když zanořil do ledových peřejí nohu i s botou. Naštěstí si ale nenabral, a tak jsme mohli vyfunět vykácený svah kolem Aspiku a pokračovat přes kopec do Srbské kamenice. Šlapali jsme stále svižně a bez zastávek celé dvě hodiny. Chvilku po desáté jsme si už kupovali lístky na Kamenickém nádraží a neomylně vzápětí zapadli do „socialistické“ restauračky přes ulici. Proč „socialistické“? Ono zírat v roce 2004 do jídelního lístku a tam u hotovek vidět cifry od 35 kč je vskutku spíš vzpomínka na socialismus než dnešní běžná realita. Dali jsme svíčkovou, čaj i kafe a spokojeni jsme tohle oblíbené místo opustili, abychom jízdou domů tenhle velkej zimní vandr zakončili.

 

KONEC