wz

  Úvodní strana

 

  Kronika vandrů

 

  Kronika historie vandrů

ZT Hvězda 2001

Ostašsko-broumovská (Broumovsko-ostašská) anabáze

aneb

zimní táboření na Hvězdě trochu jinak

 

Ačkoli jsme už letos na ZT v Broumovskejch stěnách jet nechtěli, nakonec mě, Pajdu, Martínka, Vojtu a Růžu zlákalo poctivé zimní počasí a do východních Čech jsme vyrazili. Já s Pajdou jsme vyjeli přes Nymburk už časně z rána. Dorazili jsme do Teplic nad Metují před polednem a hned pešo vyšlápli k Ostaši. Cestou kolem kužele Hejdy jsme neodolali a pokusili se prozkoumat tamní turistům nepřístupný skalní labyrint. Ten nás ale zle vytrestal. Bořili jsme se v soutěskách do hluboké vrstvy sněhu a krapet bloudili. Nakonec jsme se vymotali kousek za Klučankou, slibujíc si, že se sem v létě za příhodnějších podmínek vrátíme. Dole u rozcestníku jsme z polomokrého sněhu vytvořili erotického (s penisem) trampského (s kloboukem) sněhuldu, jako echo pro Růžičkovi, kteří měli dorazit navečer. Cesta nahoru do sedla byla vskutku nechutná. Bořili jsme se do bahna pod sněhem a hlasitě funěli exponovaným svahem. Nahoře nás potěšil Petr Malík právě otevřenou restaurací s roztápějícím se krbem, u kterého jsme hned zasedli, objednávajíc čaj, rum a pivo. Roztávali jsme a kecali s Petrem o neobvyklé nadílce sněhu – před hospodou na stolech ho bylo dobrých 30 centimetrů. Nechali jsme si v lokále batohy a dali se na lehký výstup do Horního labyrintu. Prošli jsme zapadané bludiště a pod cukrovými stromy došli až k vyhlídkám, ze kterých byl bohužel výhled jen do mlhy. Mrkli jsme se pod převis Usmíření, nasbírali a připravili tam dřevo na noc a sestoupili zpět k Petrovi. Na krajinu pomalu padla tma. Byl prosinec, a tak již v 16 hodin přišla zimní noc. Měl jsem promočené ponožky, využil jsem tedy plápolajících polen a jejich žáru k osušení jak fuseklí, tak i bot a nohou. Za pohodového klábosení jsme počkali na příchod Růžičkojc, se kterými jsme se radostně přivítali kolem osmé. Až do zavíračky jsme pak kecali o všem možném, než nás Per zvednul a popřál dobrou noc. Vyfuněli jsme nahoru k převisu, zkřehlými prsty rozdělali oheň a pozdně se navečeřeli. Po půlnoci už jsme se všichni odebírali za praskotu dohasínajících polen do říše spánku.

            Ráno bylo stále mlhavo a nikomu se ze spacáku nechtělo. Až připomínka již otevřené restauračky nám pomohla překonat ten odpor a my vstávali, snídali a balili. Poklidili jsme pod převisem a v devět sestupovali zpět k Malíkoj. Tam jsme se zahřáli rumem i pivem a po rozloučení vyrazili na osmikilometrový přesun. Sklouzali jsme k silnici, v poli se pozdravili s trampy směřujícími opačným směrem a na kraji lesa v oblíbeném místě dali rumpauzu. V jedenáct jsme již procházeli Hlavňovem. Vyslali jsme Vojtu, ať se jde podívat k Doležalom, jestli mají otevřeno, že se podle toho rozhodnem, zda jít Kovářovkou, či přímo nahoru. Vrátil se s nepořízenou a tak jsme pokračovali po silnici směr Kovářova rokle. Když jsme docházeli k již zmiňované restauraci, projelo kolem nás auto, ze kterého vystoupil vejčepák a restauraci otevřel. Plány jsme tedy již přehodnocovali kolem stolu s orosenými půllitry. Po pár kouscích jsme přece jenom zůstali u plánu vystoupit vzhůru k chatě Hvězda romantickou a nejznámější Broumovskou roklí – Kovářovkou. Tou jsme také již v půldruhé stoupali, rozhrnujíc nohama vrstvu sněhu. Asi v polovině jsme se zastavili pod vysokou převislou skalou a uvařili si na lihových vařičích oběd. Zmrzlými prsty jsme sotva udrželi bagry s hustou polévkou. Rádi jsme si opět hodili bagáž na záda a stoupali dál, k jeskyni Kovárna. Za ní jsme se rozhodli nestoupat dál po červené až k vršku rokle, ale odbočili jsme po zelené šikmo a přímo k Hvězdě. Do dějiště 38. ročníku zimního táboření na Broumovsku jsme dorazili poměrně pozdě. Naše obavy, že si nebudeme mít kam sednout, se vyplnily. Skoro. Naštěstí se zrovna uvolnil stůl přímo u výčepu. Zůstal u něj jen jeden pán, který na nás mával, ať si jdem přisednout. Za chvíli už jsme cucali pivko a pomalu začali prasit. Mě se při tom podařilo vylít pivo, ale shrnul jsem to pod stůl, takže si toho skorem nikdo nevšim. Později jsme odešli ven na slavnostní zapálení vatry. Pořadatelé zrovna rozdávali louče a sháněli poslední významnou osobu. „Je tu někdo s Pasek?“, ozval se hlas jednoho z pořadatelů. Mimochodem to byl ten, který s námi odpoledne pokecal v Kovářovce – proto věděl, že tu někdo z Pasek je. Hned jsem aktivně prásknul Růžu. Okamžitě vyfasovala louč a po krátkém pořadatelském proslovu vstoupila do dějin tohoto ZT, když přispěla k podpálení 38 ohně na této akci.

            Když už jsme seděli znovu v teple, došlo k dalšímu, poměrně závažnému rozhodnutí. V přecpaném lokále s přetíženou obsluhou jsme se rozhodli pro večerní přesun zpět na Ostaš. Venku totiž foukal ostrý vítr a my nevěděli, kam bychom šli v noci spát – velký pódiový přístřešek byl totiž zlikvidován a pod dřevěnými přístřešky bylo již odpoledne plno. Zaplatili jsme, rozloučili se, se sympatickým spolustolovníkem a kolem konečně rozhořelé vatry odcházeli dolů. Ještě předtím jsem volal Petrovi na Ostaš a on mi slíbil, že bude mít i přes nízkou obsazenost otevřeno. Přesun, jak už to tak ve tmě bývá, byl rychlý, a tak jsme již po hodince a půl otvírali dveře vytopené restauračky. Seděli tam jen trampové, které jsme potkali dopoledne v poli. Objednali jsme si a snažili se Petrovi vynahradit chybějící hosty. Díky tomu nás „vyhnal“ až v jedenáct hodin - a to chtěl původně zavřít již v devět, jak nám sdělil šéf vedle sedících trampíků přezdívaný Dartaňan. Vypotáceli jsme se ven pod hvězdnatou oblohu a v neuvěřitelném mrazu si ustlali mezi stoly ve sněhu pod kuželníkem. Naše starosti s místem na spaní se tak vyřešili sami. Po půlhoďce se již ozývalo křišťálově čistou nocí naše klidné oddechování.

            Ráno mě po sedmé hodině vzbudil Pajda, že půjde fotit východ slunce. Byla jasně modrá obloha, a tak jsem se, ač nerad vyhrabal z teploučkého spacáku. Nohy jsem s velkým úsilím vtěsnal do zcela zmrzlých bot a stoupal za svižným Pajdou na 700 metrů vysokou horu. Nahoře jsme za vysilující výkon byli náležitě odměněni. Slunce vystupovalo nad polskou Hejšovinu, která jako jedna z mála koukala z nízké inverzní mlhy nad zemí. Došli jsme za neustálého fotografování až na frýdlantskou skálu, ze které se otvíral nádherný pohled na Teplicko-adršpašské skály, Javoří hory a Krkonoše vystupující z mlhy jako ostrovy z moře. Nedalo mi to a zavolal jsem do „bivaku“ Martínkovi mobilem a lákal jsem ho, ať se na to přijde podívat. Objednal si spolu s Růžou a Vojtou fotky, převalil se z boku na bok a pochrupoval dál. Sdělil jsem ještě v přímém přenosu zážitek Bobině do Jablonečka a dál se kochal tou nádherou. Dofotil jsem celý film a rozhodně jsem toho později nelitoval.

            Když jsme se vrátili zpět dolů, mlha stoupla natolik, že pohltila i Ostaš. V mlze jsme se tedy nasnídali – Růža uvařila poctivou polívku, kterou ochotně nabízela. Byli jsme natolik zmrzlí, že jsme hned po snídani vděčně zapadli do roztápěného lokálu restaurace a tam se hřáli u krbu, popíjejíc čajdu s rumem. Čas nás však popohnal. Ještě jsme se chtěli naobědvat v Rybárně, a tak jsme museli chčíc nechčíc vyrazit. Rozloučili jsme se s Petrem, já s ním ještě domluvil podrobnosti ohledně našeho Silvestrovského pobytu zde a po poslední fotce jsme opouštěli tuto naši vděčnou polární základnu. Cesta do Teplic uběhla rychle. Hnala nás hlavně představa dobrého gáblíku a výtečného gambáče. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme Rybárnu našli zavřenou v rekonstrukci, to se snad ani nedá popsat. Nedalo se nic dělat. Vrátili jsme se zpět na nádraží a čekání na vlak jsme strávili u stolu v kiosku. Aspoň, že jsme byli v teple. Pokecali jsme si s dementním hostem – zaměstnancem a byli rádi, když nám přistavili motorák na Trutnov. Já s Pajdou jsme se však dlouho nevezli. Na zastávce Teplice-Skály jsme si zalomili z Růžičky palce a vyskočili na perón. Zatímco oni odjížděli domů, my pokračovali vandrem do Teplických skal. Zamávali jsme odjíždějícímu motoráčku a vyšlápli kolem zavřené pokladny do nitra nejdivočejších skal ve východních Čechách. Došli jsme liduprázdnou cestou k Řeznické sekyře, kde jsme odbočili a neprošlapanou cestou stoupali k Bivojovi. Na převisech pod campem nás ohromily obrovské ledové krápníky, které jsme si samozřejmě vyfotografovali. Na Bivojovi jsme si zalezli pod převisek s krytým ohništěm. Nechali jsme tam však zatím jen batohy a jen s fotoaparáty a stativem vyrazili po hřebeni na vršek chrámových stěn. Dorazili jsme včas. Slunci zbývalo k úplnému západu ještě třičtvrtě hodiny. Výhled na amfiteátr Teplických skal byl jako vždy uchvacující. Tentokrát byl navíc umocněn 30 centimetry sněhu a jasně modrou oblohou se stále rudějším kotoučem slunce na obzoru. Slunce zmizelo za Janovickými pastvinami. Divadlo skončilo, docvakaly spouště fotoaparátů. Vrátili jsme se opět zamrzajícím sněhem do campu a pokusili se rozdělat oheň. Jaké však bylo naše zděšení, když Pajdův (a náš jediný) zapalovač zhasl. Připravili jsme tedy suché noviny, Pajda zapalovač zahřál a v rychlém sledu jsme zapálili papír a svíčku. Boj o oheň jsme tentokrát vyhráli. Po chvilce už plápolala suchá polena a my si začali v příjemném žáru sušit boty, ponožky, trika i části svých prochladlých těl. U toho všeho jsme se pořádně nadlábli, díky čemuž nás již v půl osmé zmohla únava a my zalezli do spacáků. Na nebi svítily jasně hvězdy a my s předtuchou mrazivé noci rychle usínali. Uprostřed noci mě probudil nějaký šramot. Krve by se ve mně nedořezal. Nechtíc jsem při svém vyrušení za spánku vzbudil i Pajdu. Nakonec se nám podařilo odhalit myš, která se dobývala k našemu chlebu. Pověsili jsme tedy igelit s jídlem z jejího dosahu a znovu usnuli. Ráno jsme vstali odpočatí, již před svítáním. Opět jsme popadli fotografický cajk a došli nad Chrámové stěny. Udělali jsme pár fotografií skalního města ozářeného vycházejícím sluncem a vrátili se zpět k ohništi. Oheň jsme rozdělali už před tím, takže stačilo jen přiložit a královská snídaně mohla začít. Po jídle jsme se dali do balení. Já při tom zjistil, že hladová myš, kterou jsme v noci připravili o chleba, nepohrdla mojí usárnou a vyžrala mi do ní díru, potvora. Po sbalení jsme poklidili náš poslední bivak tohoto vandru a sestoupili k Řeznické sekyře. Už cestou k ní nás pohltila šedivá nízká oblačnost, kterou jsme pak došli až k východu ze skal. Protože ještě nebylo moc hodin, rozhodli jsme se pro přesun do města. Šlapali jsme silnicí a těšili se na čaj a rum v nějaké restauraci u náměstí. Za hoďku a půl už jsme měli koupené lístky domů a seděli v trojkové restauračce hotelu Koruna, popíjeli rum s čajem a dvanácti stupňového Projímátora. V poledne nás pak odvážel hurvajs z tohodle vandru plného zážitků domů.

 

K-O-N-E-C