aneb vandr holomrazem

6. – 8.prosince 2002

Účastníci: Pavouk, Banjo, Kikin, Martin, Balů, Ještěrka, Růža, Vojta a Martínek.

Tentokrát se nás na tento již obligátní vandr počátkem zimy rozjelo z Mladé Bouleslavi šest. Už loni jsme přehodnotili plány s tím že v pátek pojedem přímo na Hvězdu. Tentokrát se to hodilo i proto, že Petr Malík prováděl na Ostaši rekonstrukci hospody (jak chvály-hodné!)  a tím pádem by nebylo v pátek večer kde posedět.

Dlouhá, ale dík kytarám, příjemná cesta skončila až za tmy v pustině východního výběžku Broumovska. V Březové jsme do poprašku vyskakovali já, Kikin, Martin, Banjo, Balů a Ještěrka ve třičtvrtě na osm. Růžičci, kteří sem dorazili před námi, již byli hodinu na cestě. Pohlédli jsme na rozcestník a po modré značce vyšlápli tmou na osmikilometrový noční přesun – tak daleko to totiž bylo na Hvězdu, kde jsme měli s Růžičkama spicha. Kličkovali jsme ojíněným lesem, ztráceli a znovu nacházeli orientaci, děsili hlídající hajné a dodávali si sil z Martinovo lahve výbornou slivovičkou. Ačkoli Balů průběžně probíral cestu telefonicky s krkonošským předvojem, podařilo se nám zabloudit. Nakonec jsme se ale šťastně mlhou i větrem doplazili s jazyky na vestě až před umrzlou chatu postavenou ve švýcarském stylu nedaleko poutní kaple Hvězda na hřebeni Broumovských stěn ve výšce 699 m.n.m. S úlevou jsme ve 22,05 vpadli dovnitř a vítali se s již popíjející čundrtrojkou – Růženou, Vojtou a Martínkem. Děsili jsme se kdy zavřou a vyhodí nás, ale naše obavy byly zbytečné. Kikin s Martinem drtili kytary, zpívalo se, pilo pívo, grogy i svářo až do druhé hodiny ranní, kdy nás sympatická obsluha vyprovodila doslova a do písmene na mráz. Každý si venku ustlal kde mohl. Já se přivtírnul na flek zabraný Růžičkama pod dřevěným přístřeškem, Banjo si vedle udělal z  káry za auto postel, Kikin s Martinem si poteplili ve stanu a Balů s Ještěrkou obsadili flíček pod bývalým pódiem. Noc byla větrná a tedy i frišná.

Ráno po osmé jsme se probudili zafoukaní slabou vrstvičkou sněhu. Bylo stále mlhavo, větrno a tedy i frišno. I mně bylo frišno. Včerejší kombinace slivky, piva a svařáku mi zkrátka nějak nesedla. Vstávat a hrabat se ze spacáků jsme začali až po deváté, kdy se k nám doneslo, že restauračka má již otevřeno. Nezdržoval jsem se s balením, vše naházel do igelitového pytle a dobalil se až v teple chaty. Můj rozbouřený žaludek uklidnili až suchý čaj s křupavoučkým rohlíkem (gulášovku po mě dojela Růža). V jedenáct jsem tedy spolu s ostatními opouštěl naše páteční útočiště zcela v pohodě. Vyfotili jsme se ještě s postavenou hranicí dřeva připravenou na večerní slavnostní oheň a pak vstoupili do mrazivě báječného ledového království. Došli jsme po namrzlém hřebeni na vrch kovářovi rokle a poté opatrně sestupovali tímto nejkrásnějším kaňonem Broumovek do Hlavňova. Obdivovali jsme se nádherné scenerii ledem ozdobených skal i stromů. Bez báglů jsme se přes údolí došli podívat do Mariánské jeskyně, kde nás překvapil převisek pro asi šest lidí. Ani jsme se nenadáli a už jsme procházeli kolem totemů a vcházeli do vsi. U „Doležalů“ nás čekalo zklamání a nápis SO – 17,30 – 23,00. Mototuristé, kteří postávali před hospodou s námi, zkusili zaklepat na okno a tím nás zachránili. Bylo totiž otevřeno – to jen nějaký vtipálek přeškrtnul v otvírací době jedničku a udělal z ní sedmičku a tím nás zmátl. Opět bylo pivečko, kytary a i na dlabanec došlo. Rozuzlila se i naše situace. Stále jsme totiž nevěděli kam dál. Až nachcípanou Růžu napadlo domluvit se z Malíkem na pronájmu chatky. Všechno klaplo – zavolalo se, domluvilo se. Heuréka, chvála buď moderní technice – mobilům a přímotopům (ty se už ode dvou hodin jen pro nás začali na šest kilometrů vzdáleném Ostaši nažhavovat). Z Hlavňova jsme tedy odpoledne šlapali s elánem a úsměvem na rtech. Zastavili jsme se ještě v pěkovské hospodě pod Ostašem na grog a pivko. Nakoupili tam tekuté zásoby na večer a před pátou již tmou stoupali silničkou do našeho sobotního cíle. V hospodě se svítilo a pracovalo. Já i Růža jsme si málem rozbili hlavy v místě kde bývaly dveře dovnitř – byly totiž přebudovány o kus jinam. Vyfásli jsme od omontérkovaného Petra klíčky i přání dobré noci a pak plni úlevy vpadli do prohřátého útulna chatky. Vařila se večeře a poté i svařák – lihové vařiče na verandě jeli naplno. My se rozjížděli velice pomalu, ale jistě! Zobali se jednohubky, popíjelo se, zpívalo a hrálo. V půl desáté už nebylo co pít a dostihla nás únava. Vzali jsme zavděk postelemi (Balů, ještěrka a Vojta podlahou) a odebrali se do říše spánku. Balů usnul samozřejmě jako první, a tak lze považovat noc za klidně bouřlivou.

Ráno nás ve třičtvrtě na sedm probudil Kikinův mobil. Pohlédl jsem oknem ven a spatřiv jasně modré nebe s načervenalým východním obzorem jsem se vyhrabal ze spacáku. Jen já jediný jsem byl odhodlán vylézt na vrchol Ostaše a pokochat se východem slunce. Martínek jen vysomroval plešku piva, zhluboka se napil (do dna) a pokračoval stejně tak jako ostatní ve spaní. Vyškrabal jsem se po zmrzlé cestě ranním šerem ke „Strážci“, prošel ledovým bludištěm a na skalnaté náhorní plošině čekal až vyjde slunce. Čekání bylo dlouhé, ale trpělivost se vyplatila. Z mraků nad polskou Hejšovinou se vyloupnul rudý kotouč slunce a spustil svými paprsky překrásné divadlo. Fotil jsem jako zběsilý a zcela zapomněl na až bolestivý mráz. Z  tohoto vytržení mě dost drasticky dostalo vrčení a štěkání dvou zatoulaných vlčáků. Naštěstí byli oba tuláci bez obojků plaší a po chvíli utekli. Po třičtvrtě hodině jsme se dal na sestup i já. V chatce ještě všichni spali a to bylo něco pro mě. „Vstávat holoto!!!“ budil jsem je a připomínal, že už je čtvrt na devět. Po chutné snídani a mírně nechutném balení jsme poklidili chatu a předali peníze (540 kč) i klíče opět pracujícímu Petrovi. S přáním hezkých vánoc a šťastného nového roku jsme se rozloučili a sestupovali umrzlým blátem na Klučanku. V Dědově jsme obešli beznadějně zavřené hospody a nakonec skončili pod zastávkou. Tam došlo k srdceryvnému loučení s Kérkonošáky a jejich posledním rumem. Než jsme s nimi zalomili palce, tak jsme jim alespoň pomohli půl lahve vypít. Zamávali jsme jim na cestu do Teplic nad Metují a sami si šli na nádražíčko uvařit kafe. Akorát jsme ho stihli dopít,  když  se  přiřítil  courák  doTýniště. Naskákali jsme do posledního vagónu a uháněli z tohodle mrazivýho vandru domů. Museli jsme sice ještě vzápětí pomáhat průvodčímu se správkou záchranné brzdy, která brzdila i když neměla. Protože jsme ale šikovní kluci z kolbenky, vše se zdařilo a my mohli frčet. Hodinové čekání v Nymburce na přípoj jsme si zkrátili pivkem, kafem a rumem v „ne“daleké restauraci. Pak jen vlakem do MB a autama do vyhřátých domovů.

K-O-N-E-C