VANDR O VELIKÝCH NOCÍCH

(A JEDNÉ O HODINU KRATŠÍ)

Zima na horách stále ještě držela opratě v rukou. Na sjezdovkách se stále proháněli lyžaři, ale dole v podhůří už vládu přebíralo jaro. A tak jsme na zelené pláně severu Českého ráje vyrazili i my. Já nakonec nejel do Jeseníků (nikoho jsem nepřemluvil k spoluúčasti), ale uháněl ten poslední březnový pátek do Debře na nádraží, odkud jsem sám docestoval přes Turnov do Semil. Tam mi zbývali třičtvrtě hodiny času do příjezdu horských vlků – Růžičků. Zapadl jsem tedy do restauračky za nádražím, objednal si Holbu a zavolal jim na Martínkův mobil. Právě nastupovali do vlaku ve Starce. Vysvětlil jsem tedy, kde na ně čekám: „Nehledejte mně na nádraží, jděte za něj a za silnicí uvidíte takové schody a po těch vyjdete nahoru, tam budou takový dveře do takového příjemného kulturního zařízení, rozumíš?“ „Jo, takže tě máme hledat v hospodě?“ bystře odvětil Martínek. Po půl hodince už jsem si se všemi třemi zalomil palec, ťukli jsme si půllitry a začali rozebírat trasu našeho podvečerního pochodu. Na vrchol Kozákova to totiž bylo ještě dlouhých 7,2km, což se dalo jen těžko stihnout za třičtvrtě hodiny o kterých Růža mluvila. Dopili jsme tedy a chčíc nechčíc museli vyšlápnout vzhůru do svahu. Šlapali jsme do něj ještě další dvě hoďky. Slunce mezitím zapadlo a nad obzorem se vynořil oranžový neskutečně veliký kotouč měsíce. Ve dvou třetinách výstupu jsme se rozhodli povečeřet. Tmou kozákovského svahu se tedy ozvalo naše mlaskání a kloktání (rum). Snad jsme Bohdalku nerušili (jedli jsme totiž nedaleko domnělé chalupy známé herečky). Pak jsme to střihli přes pastvinu a došli na silnici. Ta nás i s jednou zkratkou dovedla na ploché temeno nejvyššího bodu Českého ráje. Cestou jsme dokonce dokázali minout bez zastávky otevřenou knajpu – Vojta totiž den před tím volal na Kozákov a oni mu řekli, že budou mít otevřeno a nebude diskotéka. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme přes sněhové pole došli až k chatě na vršku. K zamčené a potemnělé chatě. Bylo osm večer a my bezradně stáli před zavřenou restauračkou. Zazvonil jsem na zvonek u dveří a společně s ostatními čekal, co se bude dít. Když už jsme se chtěli otočit k odchodu. Přišoural se zevnitř ke dveřím starší muž a ptal se přes sklo, co chceme, že maj zavřeno. Poprosili jsme tedy alespoň o lahvové, pro které se ochotně vrátil. Když jsme platili, ptali jsme se, proč nám po telefonu řekli, že bude restaurace v provozu. Omlouval se, že všichni odjeli do druhé provozovny na Benecko, a když je to tedy tak, že máme jít dovnitř a on nám pár piv natočí. S díky jsme odmítli, soudíc, že by to nemuselo skončit dobře. Když jsme se rozloučili s ochotným správcem, rozhodli jsme se pro sestup po žluté značce k Radostné studánce, kde jsme si chtěli nabrat vodu. V prudkém klesání přišli na řadu baterky a orientační (někdy i šestý) smysl. Konečně jsme zaslechli hukot mohutného pramene (průtok 1,5litru za vteřinu). Opět jsme ale byli nasráni. Pramen byl zazděn a zamčen za mřížemi. Hukot se ozýval zpod zalígrovaných poklopů. Museli jsme tedy sestoupit ještě níž. Proklínal jsem lidskou blbost a přejmenoval to na „Neradostnou studánku“. Objevili jsme pak místo, kde voda v pravidelných intervalech vyvěrala z pod krycí zamčené desky a stékala po betonovém soklu. Konečně se nám během několika „přílivů“ podařilo nabrat kýženou tekutinu. Poté začala další anabáze. Růžičci stále nemohli najít správnou cestu do kempu v Měsíčním údolí, a tak jsme se vydali tedy naslepo po jakési pěšině vlevo svahem. Cesta však nabírala výšku, což jsme ani trochu nepotřebovali. Odbočili jsme tedy níž a to byl správný tah. Po chvíli chůze lesním balvanitým terénem jsme sice nedosáhli kýženého bivaku, ale objevili jiný. Ze tmy se nad námi vynořila palisáda pod převisem. Do cinkotu lahváčů zaznělo naše úlevné „uff“. Shodili jsme bágly na lavice kolem ohniště a jednohlasně odsouhlasili nocování právě zde, v campu Manitoba. Vydali jsme se pak jednotlivě ze svahu pro dříví na oheň. Po chvilce přemlouvání a za pomoci březové kůry se nám jakýsi pokus o oheň podařilo spáchat. Opekli jsme si uzeninu, vycukli lahváče a pak se unaveni odebrali na „lože“. Akorát jsme se vešli vedle sebe na „umně“ zhotovenou rohož (z kuláčů - vlnitý plech hadr). Do noci zaznělo naše pravidelné oddechování. K ránu jsem opět, jak je mým zvykem, proháněl po tábořišti myš. Prohnal, ale nedohnal. Alespoň jsem ji zahnal od svého napěchovaného žracáku. Po tomto intermezzu jsem ještě zcela v pohodě usnul.

Po půl osmé nás ze spacáků vyhnalo slunce, jehož paprsky se pomalu začali vkrádat do campu. Posnídali jsme konzervy, udělali básnický zápis do kempovky, sbalili a opustili našeho nočního zachránce Osadu Manitoba. Vydrápali jsme se úbočím k červené značce a po ní se pak škrábali k Drábovně. Rozhled z pískovcových skalisek nás příliš neohromil, a tak jsme hned pokračovali na vrchol, kde, jak jsme doufali, čekala dnes již otevřená restauračka. Bohužel, ačkoli již bylo po desáté, čekali nás jen nám již známé zamčené dveře. Po chvilce odpočinku na trávníku, otevřeli alespoň rozhlednu, a tak jsme se šli rozhlížet. Vyšlapali jsme 220 schodů a zírali na oparem zahalené obzory. I přesto byl ale vidět pěkný kus krajiny od Krkonoš až k Drábským světničkám. Když jsme slezli dolů, akorát otevřeli hospodu. Byli jsme první návštěvníci, a tak byla obsluha rychlá a pivo přechlazené. Přechlazené nebylo jen pivo, ale vlastně i celý lokál. Chlad i čas nás brzy vyhnali ven pod sluneční paprsky. Opět jsme sestupovali po žluté, prošli kolem Neradostné studánky, zatímco za zády vyrůstal náš první již zdolaný cíl – Kozákov (744,1m.n.m.). Dole na louce jsme se chtěli vyfotografovat, ale Růžičkům se nějak nezdál jejich fotoaparát, a tak jsme se do něj po chvilce zaváhání podívali. To bylo překvápko!! Ve foťáku chybělo totiž to základní, co je potřeba k zhotovení snímků – film. Vesele jsme se tomu zasmáli, já se nechal vyfotit svým aparátem od Martínka (jak jsem později zjistil, usekl nám nohy) a pokračovalo se dál. Restaurace Na špici nezklamala – byla otevřená. Dali jsme si bagáž do kumbálku a usedli na lavici ve výčepu. Popili jsme, pojedli jsme a pak se radostně uvítali s dorazivším zbytkem naší party. Z Turnova dorazili Balů, Ještěrka, Šamanka, Martin a Kukačka. Společně s nimi jsme pak na lehko vyrazili na další rozhlednu – Dubecko. Cestou mi Kukačka vyprávěl, jak potkali v Turnově Leoše s Luckou – věrné to účastníky LFC na Ostaši. Jeli ale prý na Malou Skálu.

Další zápisky se bohužel z tohoto vandru nedochovaly. Mohu tedy jen stručně podle fotek a matných vzpomínek tenhle vandropis dokončit až teď po devíti letech.

Výstup na rozhlednu byl dobrodružný – jedná se totiž o takovou tu vysokou telekomunikační rouru obtočenou roštovým schodištěm, skrz které je vidět pěkně dolů pod nohy. Vrcholová plošina se ve větru mírně kymácela, což také mnohým z nás dobře nedělalo. Po sestupu zpět k hospodě, jsme hodili bagáž na záda a vyrazili po silnici přes Klokočí do Besedic. Již za šera jsme zapadli do lokálu zvaného U kůže a tam zůstali až do pozdní noci. V naprosté tmě jsme se pak vydali spát někam do lesa, ale daleko jsme nedošli. Rozložili jsme se na dohled domů, kde se dalo a rychle usnuli. Ráno bylo chladné a mlhavé. Postupně jsme se scházeli u ohníčku, který jsem rozdělal přímo na cestě. Posnídali jsme a po sbalení vyrazili dál. Na vyhlídce nad Besedicemi jsme se potkali s již zmiňovanými Leošem a Luckou, kteří právě dorazili pěšky z Malé Skály a chystali se na Kozákov. Nedalo nám to moc práce a už šlapali s námi zpět na Malou Skálu. Stále v mlze jsme sestoupili úbočím Sokola až kousek nad vesnici a tam se rozhodli odpočinout a posvačit v trávě. Na Malé Skále jsme tuším zapadli do Sokolovny a po pár pivech šlapali silnicí do Frýdštejna (tím si moc jistý nejsem – možná mi to splývá s jinou akcí). Jisté je, že do Frýdštejna jsme dorazili před soumrakem a zapadli do otevřené restaurace vedle parkoviště. Zrovna ten den měla otevřeno naposledy, tak tam měli i muzikanta s klávesama. Měli jsme to tedy i s tanečkem. Docela dost jsme se tam zasekli, až na to, že nás nasr... majitelka, tak ji Leoš na oplátku počůral kolo u její Felicie (tenhle příběh měl jednu vtipnou dohru – po půl roce jsme na vandru ve Skaláku vyprávěli u ohně s neznámými outdooráky na Boys kempu tenhle příběh a strašně se nasmáli. Jeden z kluků pak suše povídá "To bylo auto mojí mámy...") Ha, ha. Spát jsme odešli za tmy na Drábovnu. Na silničce směrem k Voděradům jsme ale dosti znejistěli, a tak jsme se nakonec já a Vojta odtrhli. Našli jsme totiž ucházející flíček pod posedem v lesíku nedaleko silnice. Balů a spol. si stále věřili a pokračovali dál. Ráno po probuzení jsme se s Vojtou rychle sbalili a vyšlápli za ostatními na Drábovnu. Jaké však bylo naše překvapení, když jsme tam nikoho nenašli a kemp byl očividně netknutý. Sešli jsme tedy s Vojtou do Malé Skály a tam po pár pivech nastoupili každý do svého vlaku a odjeli z tohoto tak divně zakončeného vandru domů.

Nakonec jsme se dozvěděli, že Balů s ostatními si pobloudili a ulehli v místě, kde byl nějaký sráz. Až ráno zjistili, že jsou přímo naproti Frýdštejnu. Domů však odjeli dlouho před námi...